Po více než roce konečně úspěšně skončil nás první opravdický event!

Jestliže Vás jeho děj zajímá, ale nechcete se pročítat stovkami příspěvků, není nic jednoduššího než si přečíst následující řádky!

Co bouře přivála

Kapitola první

Už je to celkem dávno, co náš pilný vědmák Silas vyrazil do zasněžených hor, by si vyřídil účty se skupinkou gryfů atakujících obyvatele vesnic v úpatí. Tehdy jej čekalo poznání, že má co dělat se skutečně vzácným bílým poddruhem, který byl natolik raritní, že se jej rozhodl strážit jeho vlastní kolega. S postarším zaklínačem nakonec prohodil jen pár slov a dohodli se na příměří. Na důkaz svých díků potom bezejmenný věnoval mu prapodivnou krabičku.
Nezdálo se, že by měl přijít na to, k čemu věcička slouží. Nicméně stačilo být ve správnou dobu na správném místě. Totiž v hostinci, na jehož okno zaškrábala černočerná kočka ověšená drahými šperky.
Do tepla hostince ji z rozbouřeného nečasu tam venku zachránily dvě dobré duše. Elis a Světlomila. Mladičká kněžka s čistou duší navíc neváhala a místo toho, aby sahala po špercích, které by jí mohly poskytnou obrovské bohatství, uvolnila jen obyčejný korálkový obojek, který zvíře nepříjemně škrtil. A tím zlomila kletbu o které neměla tušení!
Místo kočky mezi nimi náhle stála černovlasá nahotinka. Ta nejprve spěchala dívkám projevit svou vděčnost a pak už se zajímala právě o Silase. Zatímco jí Elis přičarovala šaty, aby ostatní tak nečuměli, ona ze Zaklínače vytáhla právě onu tajemnou krabičku.
Hned na místě trochu začarovala a… vytáhla z ní zmateného pidimužíka (podle všeho vlastním jménem Uzuban)? No, kouzlo se jí asi nepovedlo tak, jak chtěla. Nicméně kdo naslouchal, doslechl se celkem zajímavé věci. O nějakém Stolci a jejich plánech na zničení Nilfgaardu? A že prý snad i něco horšího?Čarodějka se představila jako Ajoyl a všem přítomným v hostinci nabídla něco málo ze svých cenností za to, když jí pomohou a půjdou spolu s ní najít laboratoř zakletého čaroděje. Nakonec se kolem ní utvořila malá skupinka dobrodruhů, kterou magickým portálem přenesla na míle daleko – až na jihozápadní pobřeží Verdenu. Nebylo to ovšem tak blízko, jak bylo chtěla a protože se drahocenný labák prý nachází na jednom z malých ostrůvků, bylo potřeba si sehnat loď.
Setkání se Zennem, který v těchto končinách pracoval na palubě pašeráků, jim hledání dost usnadnilo, nicméně zbrklé chování čarodějky Quitany vše naopak celkem zkomplikovalo. Skupinka se rozdělila a zatímco část zabíjela čas bojem na břehu, druhá se infiltrovala a zapracovala na krádeži kýženého dopravního prostředku. Hladce to úplně neproběhlo, ale nakonec získali co chtěli a navíc osvobodili i cizince uvězněného v podpalubí. A konečně vyrazili na moře.

Kapitola druhá

Už během plavby se děly věci. Ajoyl, nervózní z té vody všude kolem, totiž v kratičkém záchvatu vzteku k nim na palubu omylem teleportovala čarodějku Elaine, kterou tak z pohodlí domova přenesla do průtrže mračen. Druhým problémem pak bylo rozklíčování otázek točících se kolem toho, na jaký ze tří ostrůvků se vydat. Nakonec to byl Silas kdo si spojil Uzubanovo prohlášení, že jeho laboratoř je krásná se jménem jednoho z ostrovů – Elaine neboli krásná ve Starší mluvě. Hlasování skupiny dopadlo celkem jednoznačně a chvíli na to už přiráželi na březích ostrova.

Spolupráce zaklínačů a čarodějek odhalila, že zde skutečně bude něco magického, ale Ajoyl rozhodla, že bude lepší se před dalším hledáním vyspat. A tak se také stalo a hned ráno mělo dobrodružství pokračovat. Magická stopa je zavedla ke skále, na níž se skvěla vytesaná šifra. Byl to opět Silas, kdo vyřkl heslo, které je vpustilo dovnitř, tentokrát však měli na rozhřešení hádanky svůj podíl i Světlomila s Victarionem.

DONNBGYREYNVNNIYGMYZGGEVSTYNOGUYPYITNGSMYINGNMY

Uhodli byste Vy, jaká slova byla řešením?

Bylo by to ovšem příliš jednoduché, kdyby to byla jediná zkouška, co byla před nimi. A Uzuban? Ten jim řekl jen velmi málo, předtím než opět tvrdě usnul. „Cesta je čistá. Jen na konci je ta neskutečná příšera… A pak jen já,…“ No, co si z toho asi tak vzít? Ale ve skutečnosti to byl vlastně velice přesný návod.Obrovská přesvětlená místnost s dlážděnou podlahou možná vypadala na první pohled nevinně, ale hned první dva odvážlivci, co bez přemýšlení šláply na nesprávnou dlaždici odhalili její zrádnost. Fírean skončil uzavřený v těsné skleněné bedně visící ve vzduchu a Quitana jen tak tak unikla šlahounům, které ji měly nelítostně znehybnit. A řešení, se kterým přišla Elaine? Cesta má být přeci čistá, tak proč nešlapat jen na bílé dlaždice? A fungovalo to.Jen co byla celá skupinka na druhé straně, propuštěn byl i uvězněný zaklínač, který si za trest alespoň trochu nabančil a pak je všechny pohltila temná chodba ověšená pavučinami. Zde vylezlo na povrch několik vnitřních rozbrojů ve skupince a část z nich se točila kolem nového a celkem podivného společníka Nathaniela, který se k nim přidal u stěny se šifrou. Ajoyl však všechny celkem nekompromisně umlčela a to právě včas, protože se přiblížily k rozcestí střeženému dvěma pavoukovitými příšerami. Tedy dvěma od prvního pohledu. Ty další odhalily, že skutečná je jen jedna a protože byli všichni dostatečně potichu a nevzbudili ji, mohli nerušeně pokračovat dál. Skrz obraz té iluzorní.

Velké mramorové dvoukřídlé dveře, které je čekali na konci chodby také nebyly k otevření jen tak. I zde měly nejprve rozluštit malou hádanku, neb Uzuban, jehož hlas byl u toho velmi klíčový, si heslo podle všeho nepamatoval. Ale ani tato šifra nezůstala dlouho nevyřešena:

A B C D E F G H Ch I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z
M N O P Q R S T U V W X Y Z A B C D E F G H Ch I J K L
W F Q Z P B Z M

A pak konečně vstoupili do zrcadly ověšené tajné laboratoře, kde na ně čekal další kouzelník. Zimeren, Uzubanův student a asistent, který byl dlouhá desetiletí zamknutý uvnitř bez možnosti úniku. Ten začal velmi rychle jednat a vysvětlovat, o jaký problém se vlastně jedná. A nebylo to nic menšího, než samotné zničení světa. Pět magických přístrojů rozmístěných v různých koutech mapy má prý magickým impulzem zabít všechny lidi v jejich dosahu a jsou už připravené k činům!Na nějaké velké zdržování to nebylo. Skupinka dobrodruhů se rozdělila na dvojice a trojice a pomocí portálů odcestovala na různá místa, aby stroje zkázy zlikvidovala dřív, než dojde na nejhorší. Silas a Elaine až na daleký jih do Nilfgaardu, Nathaniel s Uzubanem na Skelligské ostrovy, Victarion se Zimerenem (posléze následováni zpožděným Griffem) na mrazivý sever Kaedwenu, Zenn s Quitanou a Světlomilou do žhnoucí pouště Korath a Ajoyl ve společnosti Fíreana na slunečné břehy Ebbingu.

Kapitola třetí

Každá ze skupinek čelila vlastní překážce, kterou museli překonat.

Návštěvníkům Nilfgaardu stačilo najít jednu zvláštní jeskyni. Zvláštní byla především tím, že každý, kdo vkročil dovnitř, zemřel. Společně dík varovné tabuli dospěli k tomu, že jde o nějaké jedovaté výpary a zkusili štěstí s rouškami. A přálo jim. Nicméně to by bylo příliš jednoduché, a proto je uvnitř čekalo nepěkné překvapení. Kopa žíravého slizu, ze kterého ony výpary právě stoupaly. A hlavně tvor, který je produkoval – obří žába, která měla menhir vražený přímo do čela. Díky tomu, že se k nim přidala zručná půlelfka Aerima, byli naštěstí tři proti jednomu, a nakonec se jim povedlo tvora zabít a ohnivý menhir vypnout. Že by ale zůstali čilí a nezranění, to se říct nedá.

Na poušti Korath se vyskytl problém hned zkraje. Z portálu vyšel jen Zenn s Quit a po Světle ani památky. Řešit to však moc nemohli, protože je čekaly jiné trable. V první řadě tu „něco“ přivodilo Zennovi halucinace, a ten pak ztratil mnoho sil soubojem s potulným kněžím Raimondem, ve kterém viděl nenáviděného člověka ze své minulosti. Ani Raimond nebyl dvakrát při smyslech a nakonec musela zasáhnout Quit nějakým tím kouzlením. Což unavilo i ji. Později skupince došlo, že si tu nějaký tvor hraje s jejich myslemi a emocemi, aby je poštval proti sobě a vyčerpala. Což se mu dařilo a oni přitom stále neměli ani jedinou stopu po svém menhiru. Nakonec ale pochopili, že krom toho všeho je to stvoření navíc vodí v kruhu – našli totiž Quitanin ztracený amulet. A rozhodnutí změnit směr a vyrazit do středu kružnice se ukázalo být tím správným. Jejich nepřítel je při tom ještě stihl potrápit písečnou bouří, ve kterém se jim opět ztratil Raimond, ale pak už se na moc nezmohl. Ukázalo se, že šlo o jakési lišku připomínající magické stvoření, které bylo stejně unavené jako oni a nemělo pražádné bojové dovednosti, takže stačilo pár slibů a výhružek, a dokonce jim to s deaktivací menhiru pomohlo. Bylo potřeba vykouzlit blesk.

Ebbing byl rozhodně krásným místem, ale i on své návštěvníky nepěkně potrápil. Při hledání svého cíle se poptali i jednoho z místních čarodějů, vzájemné nedůvěra je ale nijak daleko nezavedla, a nakonec si museli poradit sami. A to, co objevili se jim moc nelíbilo. A to co objevili se jim moc nelíbilo. Jejich menhir totiž očividně ležel na dně moře, což byla pro dva neplavce velká výzva. Zvlášť když Ajoyl vodu vyloženě nenávidí. Nebylo ale zbytí, a nakonec pod vodou skončili se vzduchovými bublinami kolem hlav. Čekala je tu chiméra velice připomínající žraloka a reagující na Moc. Čarodějka její zaměstnání přenechala zaklínači a sama pronikla do nedalekého vraku lodi, aby tu se vzdušnou magií odvedla svou práci. Než na to došlo, zažil si Fírean dost horké chvilky. Vypnutí a zničení kamene pak vyvolalo rázovou vlnu, která je vyplivla na pláž a to i s onou potvorou, jež byla na souši zcela bezmocná, a její život byl záhy ukončen jediným seknutím meče.

Uzuban a Nathaniel se na Skellige setkali se zaklínačkou Saxou, která měla zrovna co dělat, aby se vypořádala s běsnícím gryfem. Samozřejmě jí pomohli a ona potom zase jim. S hledáním. To je nakonec zavedlo na travnatý palouček z jehož středu se na ně jejich menhir přímo usmíval. Než ale stihli cokoliv udělat, kámen se propadl do země a spolu s ním i Saxin kůň. Samozřejmě je následovali a tím se ocitli v podivné jeskyni, která se pak ukázala být jícnem nějakého opravdu velkého zvířátka. Peristaltické vlny je dostrkaly až do žaludku, ve kterém se nacházel i jejich menhir – utopený v jezeru žaludečních šťáv. Uzuban nechal rozestoupit hladinu, aby se zbývající dvojice a kůň postarali o přemístění kamene na příhodnější místo a pak jej s velkou slávou deaktivoval.

V Kaedwenu nesourodou trojici nějaké to magické pátrání a selský rozum zavedly do útrob aktivní sopky. Griffo se cestou bohužel opět někde zapomněl a proti strážci menhiru – hrozivému ohnivému elementálovi – tak musel stanout sám Victarion, zatímco Zimeren se snažil o deaktivování menhiru. Celé tohle snažení a marný boj se nakonec stal protivnému rytíři osudným a to nezískal ani dost času na to, aby čaroděj odvedl svou práci. Nějakým řízením osudu se tu však zjevila Světlomila, která se ztratila v meziprostoru, a tak mohla po mrtvém Vicovi převzít štafetu v rozptylování ohnivé příšery. Ačkoliv místo boje zvolila prostičké utíkání. Zimeren nakonec otevřel portál, kterým do sopky natekla voda z nedalekého jezera – voda byla totiž tím živlem, který byl k deaktivaci potřebný, ale když se ji snažil vykouzlit obvyklým způsobem, vždy se mu v rukou v tom horku vypařila. Pak už se dvojice musela jen přemístit někam jinam, protože změna teploty v útrobách hory vyvolala dost nepříjemnou reakci.

Všichni (krom Victariona, budiž mu zem lehká) se znovu setkali na pláži poblíž ostrova, který prve opustili. O různým způsobem vyčerpané a pochroumané dobrodruhy se postarali obyvatelé nedaleké vesnice, ve které strávili hned několik dní. Trojice čarodějů, která je do tohohle dobrodružství uvrtala mezitím zjistila, že Uzubanova laboratoř lehla popelem, což přisoudili na vrub Stolci.

Postavy hráčů se postupně vrátily do svých domovů, vyzbrojeny tučnou odměnou v podobě drahých šperků. Uzuban se po hlavě vrhl do hledání svého starého přítele a zakladatele jejich spolku, který by mu snad mohl vrátit jeho původní podobu. Ajoyl zůstala, aby se probrala tím, co z laboratoře zbylo, protože tam měli mnoho velice cenných věcí, a Zimeren po pár dnech očumování odcestoval za svou rodinou na jih.

Nakonec se ale ukázalo, že všechno bylo trochu jinak, a zničenou laboratoř má na svědomí ve skutečnosti blonďatý čaroděj. Zatajil totiž šestý menhir, a tohle mělo zahladit stopy. Ajoyl na to nakonec přišla, to však bylo příliš pozdě. Lidští obyvatelé severozápadní Redanie to měli spočítané, přičemž tamějším nelidem se nestalo vůbec nic. To samozřejmě uvrhlo sever ze dne na den v chaos, útlak nelidí se o mnoho zintenzivnil a rozpoutal se také obrovský zátah na čaroděje.