Rasa: Člověk
Povolání: Čaroděj
Věk: 76 let
Víra: Z(a)tracená
Talent: Zatím neobjeven :(
Loajalita: K sobě samému
Vzhled
Alaistair je neobyčejně obyčejný muž. Má tmavé vlasy, někdy krátké, někdy delší. Ne podle módy, ale podle toho, jestli si zrovna vzpomene, že by je měl ostříhat. Stejnému osudu podléhá i strniště na jeho tváři; někdy zmizí, jindy se rozroste. Jedinou konstantou je kus šedých vousů na pravé straně tváře.
Přesto by o něm nikdo nemohl tvrdit, že je neupravený. Naopak. Z domu vychází zásadně v oblečení, jež je tmavé. Ne nutně černé, ale bez výjimek tlumené a bez lesku; švestková červeň i temně modrá připomínající hluboké jezero. Občas břidlicová šedá jako střechy dávno opuštěných domů. Vše ušité na míru, nechávajíc málo představám a mnoho na obdiv.
Tvář má opálenější, než bývá zvykem u mužů jeho postavení a obraz o dokonalosti kazí i tenké jizvy, které se nikdy neobtěžoval schovat, přestože na to zná kouzla. Co však pečlivě skrývá jsou drobné jizvy od popálenin na rukách usvědčující ho z jeho závislosti.
Povaha
Kdesi v opuštěných uličkách na okraji Troye, kam stráž sama o sobě nezavítá a kam si i ti poslední z posledních rozmyslí, zda vlezou, je rozpadlý dům. Od ostatních v ulici nijak nevyniká; kamenné zdi obrostlé mechem, propadlá střecha a vpůli zlomené trámy, okenice, jež s poryvem větru zavrzá. Jen hodně malý člověk, či dítě, by dokázalo skrz díru ve zdi prolézt dovnitř. Nikdo to však nedělá kromě krys a občas jejich přirozených predátorů, jež je sem pronásledují. Jen jejich zvířecí oči jsou svědky hromů a blesků, jež vzali času jeho výsadu tento dům zničit. Na východní straně, která jako jediná zcela stojí, se na stěně i po tolika letech rýsuje vypálený obrys těla. Kdokoliv tam stál se musel pro svou výšku krčit, široká záda nahrbená jako ty kočky, jež sem občas zabloudí, obratle v zádech vyčnívající jako uzly na starém laně, prsty na rukou ohnuté… z muže, jež tam stál opravdu nezbylo nic víc, než jen ten stín. S duší stejně tak zkroucenou, pokřivenou a ohnutou.
Kdyby si však k němu někdo sedl k jednomu stolu, zřejmě by ani netušil, čím vším jeho charismatický společník je. Alaistair mluví jako básník a jedná jako gentleman. Jeho hlas je vždy klidný, slova pečlivě volená. Dokáže hovořit o starověkých básních s takovou vášní, jako by jejich autory osobně znal, cituje filozofy, které většina lidí nezná ani jménem.
Lidé ho ovšem nudí. Většinu z nich považuje za mrtvoly, které chodí a mluví, aniž by skutečně žily. Ale občas, velmi zřídka, potká někoho, kdo se dokáže dotknout jeho vlastní brilance. Takové lidi sbírá. Pečuje o ně, studuje je, vyžívá se v nich… a nakonec je zničí. Dalo by se říct, že srdce takových lidí zná lépe, než oni sami. A přesto není živé duše, která by mohla přesně popsat, co se skrývá za tím leskem v jeho očích, která by dokázala načrtnou obraz čehosi, co pamatuje chuť moci a nyní hladoví.
Historie
Kapitola 1. Apéritif ► Rozbalit
Alaistair pochází z dlouhé linie čarodějů; sídlo von Rasků tak v dávných dobách vždy mělo napojení na ty správné lidi, a jak se říkává, ruka myla ruku a jejich bohatství bobtnalo. Časy se ovšem mění a s nimi i názory vážených pánů na jejich příbuzné, kteří vládnou jinou mocí než holí nad chudinou, co se dře na jejich polích. Kde dříve bratr bratru dobře sloužil a i vzdálený strýc byl váženějším hostem než samotný vévoda, tam se objevily propasti hlubší než srázy u moře na okraji jejich panství. Staré svazky se staly plivnutím do obličeje a dnes by už každý zapřel, že v jejich sídle kdy jaký čaroděj byl, natož se narodil.
Rozklad rodinného odkazu ovšem začal mnohem dřív, než se Alaistair vůbec narodil. Bezpochyby už ale s prvním nádechem a křikem tušil, že se měl narodit do měkkých podušek a vyzdobených pokojů a ne do starého domu, kde neustále šumí příboj. K jeho (ne)štěstí se ale narodil čtvrtému synovy pátého syna, a tak nejenže nebyl pro hlavní linii von Rasků zajímavý, dost dobře o něm ani nevěděli. Vyrůstal tak stranou všech úšklebků i snah se „těhle podivností“ zbavit a v rodinném kruhu, který byl díky jejich poměrům dost velký, zůstal dlouho poté, co se už jiní dávno dostali na akademii.
Alaistair to tehdy svému otci oplatil trucovitým chováním, a když konečně odcházel na Ban Ard, neopomněl zmínit, že mu to také nikdy nezapomene. Domů neposlal jediný dopis, a když po čase přestaly přicházet ty od otce, bral to jako znamení, že mu konečně dokázal, kdo z nich vyhrál. Pýcha se protentokrát velmi opozdila za pádem a Alaistair ještě dlouhé roky netušil, že když vhodil otcův poslední dopis do ohně a díval se, jak se papír kroutí v plamenech, nebyl otec už týdny mezi živými. A matka s ním.
Že se na jejich sídle událo něco výjimečného, se dovídal jen ve zkazkách, jistě, ale jistě si byl jistý tím, že cokoliv to bylo, jeho rodinu to nepostihlo... snad jen tak, že by je hlava rodiny vyhnala z onoho domu na kraji srázu. Nic víc, nic míň. A ten dům Alaistair beztak nenáviděl.
Přesto to bylo první místo, kam se vydal, jakmile z akademie odešel. Jen aby nenašel nic. Nezbyl jediný kámen, jediná doška ze střechy; vše se ztratilo spolu se srázem, který se sesunul a zbylo jen prázdno, kterému byl zvyklý říkat domov.
Kapitola 2. Amuse-bouche ► Rozbalit
Lidé hladoví po odpovědích. A Alaistair nebyl jiný.
Kdo zničil jeho rodinu?
Proč?
Jak se to stalo?
Chlapec, který odcházel na akademii plný hněvu a nadějí, už ale neexistoval. A muž, který se vrátil, nebyl nikomu známý, ani sobě. A co byly ty hořké, bolestné otázky proti všem těm ostatním, co měl...
proti touze být lepší než ostatní
proti potřebě dokázat, že je víc
že je silnější. Nedotknutelný.
Na akademii byl vždy považován za nadaného, ale ne výjimečného; mladík, na kterého je spoleh, ale který dokáže, co každý druhý. A být průměrný mezi čaroději bylo jako nebýt nikým. Zkrátka jeden z těch, kterého vypustí do světa, aby se věnoval těm obyčejným věcem, na které jsou ti skutečně mocní až příliš dobří. Alaistair si pokorně, přesně tak jak každý čekal, našel svého mistra, se kterým sdílel onen nepříjemný osud a zdánlivý nedostatek ambicí. Z knih se postupně staly jeho jediní přátelé, z experimentů jeho jediná zábava.
Postupem let, a bylo jich mnoho, víc, než by si kdokoliv myslel, když se díval na jeho stále mladistvou tvář, se z něj stal uznávaný léčitel. Nebo spíše duo léčitelů. On a jeho mistr, nerozluční jako stín a jeho majitel. Lidé za nimi chodili zdaleka a platili zlatem za jejich služby a Alaistair je se samolibostí sobě vlasní pozoroval a léčil; každou bolest, každý strach, každou naději.
Čím víc lidí mu ovšem prošlo pod rukama, tím více si uvědomoval jednu hroznou pravdu: že lidé jsou v podstatě předvídatelní. Že jejich lásky, jejich zášti, jejich sny, to vše následuje vzorce. A když jednou ten vzorec pochopíte, můžete s ním dělat, co chcete. A snad dokonce… tehdy se to obával vůbec pomyslit... pochopit život jako takový, tak jak ho zamýšleli a hlavně stvořili bohové.
Kapitola 3. Entrée ► Rozbalit
Uznávaný léčitel zmizel.
Černá silueta čaroděje se ale začala objevovat u dveří, nejprv u těch, které znal, později u cizích. Kroky ho vedly k domům spolužáků i k sídlům čarodějů a čarodějek, o kterých jen slyšel. Vždy s tou samou žádostí na rtech... přál si vědět víc. Chtěl se učit, co v učebnicích nebylo, sváděl k rozhovorům, které byly až moc... teoretické. Hovořil o hranicích lidského těla jako o mapě, kterou chtěl prozkoumat. O duši jako o knize, jejíž stránky chtěl přečíst a přepsat. Redanské království ovšem takovým, jako byl on, zrovna nepřálo, a tak jeho kroky nakonec vedly zpět k modrým horám.
Akademie ho přijala zpět s lhostejností a hraným překvapením, s jakým přijmete dar, který ještě neotevřený dáte někomu dalšímu. Jeho návrat byl důsledkem jeho průměrnosti. Předpokládaný. A nežádaný.
Alaistair byl starší než ostatní studenti, jeho ruce byly pevnější, jistější i u složitějších kouzel a v očích se mu usadilo něco, co tam dřív nebylo. Hlad. Profesoři si všimli, někteří s obdivem, jiní s nepokojem. Alaistair už nebyl ten mladý muž, který odešel léčit a pomáhat; příliš málo průbojný, aby získal dobré místo, až příliš pyšný na to, aby přijal cokoliv menšího. Pro co se ale vrátil? Vždyť neustále četl knihy právě o léčení, bylo to jediné, pro co byl známý a všechny ty náhodné otázky, které zabloudily, kam neměly, byly vždy „jen akademické, profesore".
Kapitola 4. Trou normand ► Rozbalit
Nevyřčenou otázku jako náhodou jednoho večera zodpověděla žena, od které by to nečekal. Pár slovy získala jeho pozornost a načrtla možnosti, o kterých Alaistair ani nesnil. Jsi si jistý?
Taková cesta vyžaduje píli.
Nebude to lehké.
Nic v jeho životě ale nebylo lehké a podobnými otázkami nechtěl ztrácet čas. Ne, když měl všechno nadosah, tak blízko, že když večer usínal, zdálo se mu, že v objetí svírá všechny své sny a že tak sladce voní právě ony, a ne vlasy jeho spasitelky.
Měsíce s ní ale utíkaly rychleji, než si přál a brzy se slily v roky.
A na jejich konci? Ještě nejsi připravený. A kolik dalších let bych měl čekat?
Otázka bez odpovědi, další měsíce a další roky. Stal se z něj stín, otrok naděje, který se plížil za jejími kroky.
Kam ukázala, tam šli.
Když poručila, čaroval.
Když mu poprvé navrhla, ať načerpá moc z ohně, nejistě se optal proč. Podruhé se už neptal. Ani nikdy poté. Tahle cesta vyžaduje píli. A nebude to lehké. Stalo se to takovou samozřejmostí, až zapomněl, že by vůbec mohl volit jinak.
Čas se mu rozplýval mezi prsty a on si ani nevšiml, kdy přestal být tím, kým býval, a stal se tím, čím pro ni potřeboval být. Její slova se stala jeho vlastními myšlenkami, její pohled jeho svědomím. Když se díval do zrcadla, viděl v něm cizince s jeho vlastní tváří; muže, který se nevzdálil od světla svíčky, muže, který nikdy nenechal vyhasnout oheň… čistě pro případ, kdyby náhodou. Nic víc, nic míň...
Odešla beze slova. Jednoho rána se probudil a věděl, že je sám. V tmavé místnosti, které říkala domov, s vyhaslým ohněm a prvními vločkami sněhu za okenicí. Zmizely i všechny její věci, prach napadal i na místo, kde ještě včera večer ležel její kartáč na vlasy a spony. Jako by nikdy neexistovala. Jako by si ji pouze vysnił během těch dlouhých let samoty. Zůstal jen ten hlad; ten neustálý, palčivý hlad po ohni, který se mu vryl do kostí, ovládal jeho mysl i činy.
Kapitola 5. Buffet froid ► Rozbalit
(Deník beze dne a měsíce. Stránka spálená na okrajích, písmo roztřesené, šmouhy od popela)
Zavřel jsem oči a slyšel, jak se ke mně blíží. Oheň má kroky! Lehké jako když...
Ptal jsem se ho, co chce.
Viděl jsem matku. V plameni. Měla obličej z uhlíků a oči z prachu. Řekla, že nemůžu zpátky. Že jsem se stal mostem, že nemůže zpět. A mosty nechodí. Hoří.
Smál jsem se, než jsem si všiml, že nemám jazyk.
Venku prší. Našel jsem jezero. Vlezl jsem dovnitř až po krk, aby se plamen ke mně nedostal.
Ale oheň mě našel v odrazu hladiny... všechno pálí, došel mi dech.
(poznámka škrtnutá, přepsaná znovu a znovu)
Nehořím. Jen už nejsem studený.
(zápis bez data, jen poznámka v rohu: neotáčet zpět)
Zapálil jsem polštář, abych usnul. Jen trošku. Jen na okraji.
Sledoval jsem, jak se plamen plazí ke mně jako pes po břiše.
Byl to nejtišší spánek za poslední dny.
Ráno jsem se probudil s popelem ve vlasech. A úsměvem.
Někdy je lepší snít žárem než bdít v chladu.
Nemluvím už dny. Jazyk se nevrátil. Když chci promluvit, vyletí z úst tenký paprsek žáru a spálí slovo dřív, než se zformuje.
Je to snazší. Takové ticho bolí méně, než slova.
(zápis rozeklaný, písmo se ztrácí do prázdna)
V noci ke mně přišla. Měla vlasy z dýmu a tělo z tepla.
Položila mi ruce na hruď a řekla: „Ještě chvíli, a budeš celý můj“.
Nechal jsem ji. Cítil jsem, jak mi žebry prochází světlo.
Ráno jsem si nevzpomněl na její jméno. Jen na vůni spálené slámy.
A chuť sazí mezi zuby...
(okraj stránky rozežraný od krys, červenohnědé skvrny připomínající ptačí stopy)
Potkal jsem ve vesnici dítě s horečkou. Prosili mě, abych pomohl. Vzpomněl jsem si, že jsem býval léčitel. Položil jsem chlapci ruku na čelo...
Horečka zmizela, ale také barva z jeho tváře.
(poznámka připsaná stranou, téměř nečitelná)
Oheň lže. Nevěř tomu, co hoří... nedotýkej se světla. Není pro tebe.
Když praská dřevo v kamnech, slyším smích.
Není můj. A není ani matčin.
Myslím, že oheň se mi směje, že ví, co bude dál. Že jednoho dne zapomenu, jak vypadá chlad.
A jak chutná voda.
Kapitola 6. Rôti ► Rozbalit
WIP
Kde zkusí, co by neměl a selže... au, pálí
Kapitola 7. Relevés ► Rozbalit
WIP
Cesta z rozpadlého domu k tomu, kým je dnes
WIP - Schopnosti a dovednosti
(budu využívat přenosných bodů)
Co umí
Magie
Alchymie
Gramotnost
Léčitelství
... a jaký je
Vůle
Inteligence
Charisma
Smysly
Speciální inventář a zajímavosti
- Amulet ukrytí v podobě medailonu
- Ač už dlouhé roky nežije u pobřeží, Alaistair stále dělá pauzy ve větách, jakoby čekal, že jeho slova přeruší hluk z tříštících se vln.
- Nikomu by to samozřejmně nepřiznal, ale jeho oblíbená píseň je Čaroděj, Dobroděj.
Rodina
Astaroth von Rask - autor spisů 1000 moří a poslední významný čaroděj z von Rasků. Traduje se, že uhořel.
Anders von Rask - je Alaisteirův synovec, dobrý přítel Adriaana a jeho (z)rádce. Jak se dostal z domu na srázu a jak si získal přátelství svého příbuzného? Samé otazníky.
Adriaan von Rask - současný pán sídla von Rasků. Až příliš pohledný, opovážlivý a geniání muž, který jakoby by z oka vypadl svému vzdálenému příbuznému. Jeho otec byl vášnivým podporovatel Věčného ohně, Adriaan po něm tuto vlastnost ovšem nezdědil a když jeho otec vydechl naposledy, zmizela s ním i zaslepená podpora a otcovi rádci. Nejbohatší z von Rasků ovšem není nijak pokrokovým mužem a na panství se proslýchá, že od podpory víry zkrátka upustil jen proto, aby si mohl víc užívat.
Annemieke von Rask - mladší sestra Adriaana. Narozdíl od něj se na ní výchova otce o něco víc podepsala a víra ve Věčný oheň je jí mnohem bližší.
Známé postavy
Julian de Carnste - kterého potkal na akademii
A NPC
Marjolein - ´Krásná Marjoleinʼ jak jí Alaistair s láskou říká, je dívka, kterou si snadno můžete zplést s chlapcem. Od pohledu jí nebude víc než 20 let, ale ani ona, ani Alaistair přesný rok jejího narození neznají. Co jí schází v letech ovšem vynahrazuje temperamentem, tvrdohlavostí a částečně i pýchou (kterou by ovšem Alaistair nazval dětskou naivitou). Tak či onak má Marjolein svoji vlastní hlavu a hlavně tvrdé pěsti.
Schopnosti:
WIP
