Eira Nepheale aep Galane

Herní karty všech aktivních i neaktivních postav ve hře.
Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 3
Registrován: 27 čer 2019, 14:23

Eira Nepheale aep Galane

Příspěvek od Jitřenka » 30 čer 2019, 19:13

Obrázek
Obrázek

JMÉNO
Eira Nepheale aep Galane zvaná Jitřenka
RASA
Elfka (Aen Seidhe)

POVOLÁNÍ
Druid, dcera lesa
ROK NAROZENÍ
Vzhledem připomíná mladinkou dívenku, která sotva pokořila hranice dospělosti, ale svou moudrostí působí jako někdo, kdo už si prožil spoustu let a získal zkušenosti (1192)

LOAJALITA
K Matce přírodě, jakožto stvořitelce všeho živého
VÍRA
Matka příroda a její přírodní zákonitosti, jenž má v sobě hluboce zakořeněné

Obrázek
Při pohledu na tohle stvoření je to jako kdyby vás v jednom jediném okamžiku zalilo samotné hřejivé slunce. Snědá zlatavá pokožka, světlé vlasy s rovněž nazlátlými odlesky, jako kdyby snad byly upředeny ze samotných zlatých slunečních paprsků. Půvabnou mladistvou tvář zdobí medově zlaté oči, jemně vykrojené načervenalé rty a poprašek pih, jenž se zlehka třpytí při dopadu světla.
Vlasy má opravdu hodně dlouhé a nechává jim naprosto volný život v divokých vlnách, mezi nimiž lze nalézt pár okvětních lístků, samotné listy ze stromů či barevná ptačí pírka. Některé prameny sem tam splétá do malých copánků a co se týče špičatých uší, má v nich několik zlatých ozdůbek.
Oděv si vybírá spíše z těch lehčích látek obvykle pastelových odstínů, i když se nebojí i něčeho výraznějšího. Vzhledem k místu jejího dlouholetého působiště na jihu, kde na lidech viděla pár lehkých svršků, které sotva halí větší část jemné a hebké bronzové pokožky, kde si zvykla na bosá chodidla a na teplo hřejivých slunečních paprsků se nestydí vzít si něco takového, ale v určité míře. Jen tak, aby v nich vynikla její štíhlá postava ladných ženských tvarů, byť menšího vzrůstu. Je znát, že život v jižních krajích ji v tomhle směru celkem ovlivnil. V lesích je však nenápadnou, takovou, aby hravě splynula se zelení a stromy.
Stejnou mírou nemůže odolat ani třpytivým a blýskavým věcičkám nejrůznějšího druhu. Holé kotníky či paže občas zdobí šňůrkou dřevěných korálků nebo podobnými ryze přírodními šperky, ačkoliv se nebrání ani drobným zlatým ozdůbkám.

Obrázek
Jitřenka je mírumilovné jemné a naslouchající povahy, neznající lidskou sobeckost, krutost a přímočarost, jenž se mezi lidským pokolením objevuje. Rozumí všemu, co se týká přírody jako takové, tvorům a bytostem, jež z ní vzešly. Ale rozmanitost a rozličnost mezi lidmi není schopna opravdově pochopit. Jejich spletité různorodé vztahy a vzájemné chování k sobě samým, mezi nimiž se úplně ztrácí. Tomu všemu zkrátka nerozumí.
Přestože jí lidské pokolení připadá tak zvláštní, že jej nedokáže správně uchopit, je jím už téměř od prvního okamžiku hluboce fascinována. Snad by se dalo i říci, že k nim cítí jistý druh obdivu za tu jejich nepředvídatelnost a viditelné projevy emocí, s čímž se u svého lidu nesetkala a je to pro ni až příliš vzdálené a nedosažitelné. Ale zároveň se to mísí, s jakýmsi hlouběji zakořeněným elfčiným přesvědčením, že si lidé nedokáží vážit Matky přírody, protože jí nerozumí takovou měrou jako právě sličný lid. Na mnohé tak může elfka působit až příliš povzneseně a arogantně, a tím víc, když jim elfka věnuje pouze měkký úsměv, za kterým jsou skryty všechny její myšlenky a emoce, než aby je projevila prostřednictvím svého zpěvného hlasu.
Přestože se občas octne v lidském společenství, na svou pravou podstatu a zázemí u sličného lidu nezapomíná. Tradice a zvyky, jež se jejího lidu drží pevným hlubokým poutem, jsou její neodlučitelnou součástí, jež utváří její osobnost. Jak by jenom mohla zapomenout na kvílivou píseň větru a větvoví stromů šumící své příběhy? Na koupající se zlatavé slunce v červáncích, když se ukládá ke spánku za lesní krajinou… Vždyť je to její přirozenost.

Obrázek
Narodila se do vyhřátých dnů zlatého slunce, brzy ráno a daleko od lidské civilizace. Jitřenka byla dlouhou dobu jediné dítě v elfském společenství, a tak její první krůčky v tomto světě nebyly zrovna jednoduché. Neměla kolem sebe žádné vrstevníky, se kterými by mohla trávit svůj čas a prožívat typické hrátky malých dětí. To všechno jí však bylo vynahrazováno bezmeznou láskou ze strany rodičů a samozřejmě i ostatních, kteří měli radost, že do jejich života vstoupila další duše, jež měla pouhou svou přítomností rozzářit život mezi uzavřenou skupinkou elfů. Malé děvčátko tolik se podobající zlatému slunci, které se mezi elfy považovalo za strůjce života, a tak si vysloužilo jejich úctu, vneslo mezi ně opravdovou radost, že se Matka příroda uvolila a dala vzniknout dalšímu novému životu.
Jakmile povyrostla, poznala i druhou tvář svého lidu. Už od svého mladého věku se od nich svým způsobem začala trochu odlišovat. Byla o něco zvědavější a v jejím neklidném nitru elfského dorostence rostla touha poznat i jiné kraje, o kterých slýchávala od nejstaršího. Tak moc toužila vědět, co se skrývá za lesy, kam se slunce ukládá ke spánku. Chtěla se dotknout hvězd, chtěla vědět, jak hebká by byla noční obloha, kdyby se jí mohla dotknout… Ale málokdy našla u ostatních porozumění a pochopení pro své snění a skryté touhy po nových dosud neviděných věcech. Snad jako obyčejná lidská dívka, by všem mohla zazlívat, že necítili téměř to samé, jako ona sama, aby ji skutečně pochopili. Ona však byla elfka neznalá takových a podobných pocitů, chovajíc k nim pouze úctu a respekt, jak se od nejmladší přirozeně očekávalo. Během soužití byla učena elfským tradicím a zvyklostem – od matky se učila porozumět bylinkám a léčitelství, za to otec se jí snažil vštípit trochu ze svého umění, co se týkalo obrany pomocí luků a šípů, a jedových foukacích šipek. Elfí děvče, založené spíše na jemnosti a dobrotě otcově umění zase tak moc neporozumělo, a bylo jisté, že v budoucnu v otcových šlépějích nejspíše jen tak kráčet nebude.

Na prahu dospělosti, i když byla stále brána jako odrostlé elfské dítě, se jí stalo něco neočekávaného, a co částečně změnilo její dosavadní život. Nebylo obvyklé, aby lidská noha vstoupila na jejich území, a přece jenom se tomu onen zvláštní den stalo. Jitřence, která se na místě objevila náhodou, se naskytl pohled na lidského posla, který mířil s důležitou zprávou do nějakého města lidí. Pro elfku, jenž o lidech slýchávala z legend a příběhů, to bylo doslova zázračné setkání, a rozhodně to nepovažovala za náhodu. Určitě to byla vůle jejich Matky země a přírody, jen netušila, co jí tím chce říct. Lidský posel byl však zraněný a vyprahlý po své dlouhé cestě, a bez její pomoci, kterou mu poskytla navzdory všem zarytým zvykům a předsudkům elfů, by se jistě nedožil druhého dne a Svořitelka by si jej vzala k sobě na místo nejhlubšího spánku.
Elfka na toto zázračné setkání nikdy nezapomněla. Vzpomínky a pohledná lidská tvář, jež byla tak odlišná a naprosto jiná, se do ní vryla opravdu hluboko. Nebylo to ale všechno, co si z toho dne odnesla. Věděla však, že takovému svazku by nemohlo být přáno. Přesto v ní narůstal dosud nepoznaný cit, který ani po létech nevymizel. Nejen díky zdrženlivé povaze, ale i díky zvyklostem a tradicím svého lidu, se neodvážila nechat se ovládnout svými skrytými emocemi a city, které i přes roky plynoucí ve věčnosti, byly neutuchající. Nevzrůstaly tak silně jako rostlina ze svého semínka, ale pořád tu byly.

Po opravdu dlouhé době, která se elfům mohla zdát jako prchavá chvíle, zatímco pro lidské pokolení to bylo jako několik lidských životů, se konečně rozhodla. Už dávno byla dospělou plnohodnotnou elfkou, a po letech za ni byla považována i ve své rodině, konečně. Už nebyla malým dítětem, co brouzdalo ve snových končinách a chtělo se dotknout noční oblohy. Naopak chtěla ještě jednou ve svém životě spatřit tu lidskou bezejmennou tvář, a lapena uprostřed svých tužeb opustila svou rodnou zemi a rodinu, která ani nebyla z jejího rozhodnutí tolik překvapená. Ostatně to byla kočovná rodina, jenž nevydržela na jednom místě, i když se jejich útočiště pohybovalo převážně v lese.
Značnou část svého dalšího života procestovala, byť nezapomněla na svůj prapůvodní cíl – najít onoho posla, kterého ještě jednou chtěla spatřit na vlastní oči. Ale svět nabízel tolik nevídaných možností a odhaloval nejrůznější zákoutí, že nemohla zůstat na jednom místě a u jediného cíle. Nějakou dobu strávila v Ofiru, kde vysvobodila svého zvířecího společníka, a nejdelší čas strávila v Zerrikánii, v zemi, kterou po několika letech mohla nazývat svým domovem. Neustále cestovala z místa na místo, až nakonec usoudila, že by se mohla usadit. Na jihu bylo krásně, a hlavně lidé tam byli také docela odlišní a jiní, leč ji to vnitřně táhlo zpátky do rodných krajů. Při zpáteční cestě se poznala s jednou velmi krásnou a půvabnou elfkou, jenž cestovala s ofirskou karavanou, a sama se k ní na část cesty připojila. Zpočátku neměla ani tušení o tom, kým Nesryn ve skutečnosti je, proto pak byla překvapená, když se o něco více poznaly. Jitřenka však neměla žádné předsudky vůči ní a považovala Nesryn za svou spřízněnou duši, se kterou si mohla povídat a sdílet své zážitky z cest.
Pak se jejich cesty musely rozejít a elfka se usadila v posvátném hájku, kde se oddala svému poslání a dalšímu z mnoha učení, co ji jako druidku čekalo. Dávného posla sice znovu nenašla, a sama věděla, že bylo bláhové si myslet opak, za to našla svou vnitřní sílu a zjistila, že učení své matky je to, pro co se narodila a co bylo odjakživa její neodlučitelnou součástí.

Posvátné území druidů chrání a málokdy jej opouští. Už dlouho nebyla mezi lidmi, které sice zná i ze svých cest a nejen z příběhů, ale pořád je v ní zakořeněná nedůvěra vůči lidskému pokolení. Přesto se ale znovu vydala na cesty, neboť vyslyšela volání Matky.

Obrázek

Jitřenka jako typická příslušnice svého lidu, a především jako jemná a něžná žena, nemá ty pravé dostačující možnosti k vyvinutí takové síly, jako obyčejný člověk. Ona vlastně ani není schopná využít hrubé síly, natož aby někomu vědomě fyzicky ublížila. Takové věci se příčí jejímu zažitému smýšlení o světě a zvyklostech (jako například zabíjení zvířat, ale i lidí a elfů obecně). Každopádně jí ale do vínku byla přidána obratnost a mrštnost, a díky křehkému a malému vzezření se v případě potřeby dokáže schovat i v jinak nedostupných místech. Její pohyby jsou vláčné a rozvážné jako malířovy tahy štětcem. Její fyzické přednosti pak jinak spočívají spíše v umění tance a podobně.

TALENT
?
JAZYKY
Stará mluva (mateřský jazyk)
Obecná mluva 1
Zerrikánština 1
Ofirština 1
Tělesná konstituce
Obratnost
Zručnost
Síla

Inteligence
Charisma 1
Smysly 1
Vůle 1
Zvířata – péče a trénink 1
Akrobacie 1
Šplhání 1
Plavání 1
Plížení
Tanec
Víra 3
Přesvědčivost
Bylinkářství 1
Gramotnost
Léčitelství 1
Všímavost 1
Geografie
Vaření
Zpěv


Obrázek


SPECIÁLNÍ INVENTÁŘ
Směs léčivých bylinek a odvarů
Brašna a oděv

DŽIN
Obrázek

Zvířecí společník
Jedná se o orientální zvířátko, mladého opičáka, který to ke své smůle neměl ani trochu snadné. Elfka ho při jedné ze svých cest našla na jednom černém trhu, kde se ke zvířeti nechovali zrovna dvakrát dobře, bylo vidět, že strádal. Rozhodla se tedy, že ho ze zajetí vysvobodí, zvlášť, když se na jeho utrpení nemohla nadále dívat.
Opičák s ní zůstal ovšem pouze jako společník, který se vždycky může svobodně rozhodnout, jestli ji bude po jejím boku následovat, nebo zvolí svou vlastní cestu.
Co se týče jeho vzhledu, jde vidět, že je mu poskytována láskyplná péče. Má světle pískově béžovou barvu, ze srsti mu částečně vykukují zašpičatělá drobná ouška a jeho velká kukadla jantarové barvy jsou naprosto kouzelná a podtrhují jeho vcelku roztomilé malé vzezření.

ODEHRANÉ QUESTY A EVENTYZNÁMÉ POSTAVY
Nesryn
EDITACE KARTY
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 141
Registrován: 16 úno 2016, 23:48

Re: Eira Nepheale aep Galane

Příspěvek od Sygnia » 05 črc 2019, 14:55

SCHVÁLENO
5.7.2019

4. postava Valerie


Zpět na Kartotéka přijatých postav

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník