Hádankový Labyrint

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 133
Registrován: 12 srp 2021, 10:49

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Freyja an Varg » 05 led 2023, 17:27

Ukončení

Cítila se opravdu unavená, takže jakmile se jim podařilo postoupit do další místnosti, pozdravila sice přítomné, ale do nějakého družného hovoru se vážně nepouštěla. Neměla zkrátka náladu, protože ji dostatečně vyčerpala zaklínačka Rianne. Freyja se nepovažovala za extrémně družného člověka a to, že tehdy našla společnou řeč s Tianem, tomu předcházely naprosto odlišné okolnosti. Jemu věřila, tady to o nikom říct nemohla. Ačkoliv byla alespoň ráda, že kromě popichování se Rianne alespoň nesnažila šířit paniku a o jejím prokletí nikomu nic neřekla.

To, že tu ovšem nebyli sami, jí dávalo novou naději, že jsou již blízko. A pak se ozval hlas, který naznačoval, že by se opravdu mohlo něco dít. Jenomže, jak se zdálo, stále zde nebyli všichni. Freyja se nikterak nepouštěla do záchranných misí, právě naopak, sjela na podlahu, opřela se o zeď a zavřela oči. Ať se starají jiní, to byl její plán. Ještě by ji po cestě něco zaskočilo a ona by neudržela nervy na uzdě. Naštěstí se našla skupinka odvážlivců, která se vydala vstříc dalším dobrodružstvím. Ona jen čekala na to, až se znovu objeví. Doufala v to, že se znovu objeví.

Po nějakém čase se tak opravdu stalo a oni mohli vstoupit do další místnosti, která vypadala jako něčí laboratoř. Freyja se držela zpátky, protože se zdálo, že zde bude dost těch, kteří se o nějaké luštění alchymistické hádanky pokusí. Ona ničemu z toho nerozuměla. Dlouhovlasý blonďák zřejmě přišel na rozluštění jakéhosi kódu. Uvažoval nahlas. Poslouchala ho, ale do řeči mu nijak neskákala. Zdálo se, že věděl, o čem hovoří. Někteří se snažili najít další vodítka k tomu, co se má stát, aby se dostali ven. Trpaslík Varren to vzal vylučovací metodou a označil jakousi lahvičku za vraha. Tenhle styl uvažování ji pobavil, a tak se unaveně ušklíbla. Nezdálo se však, že by někdo tušil, co vlastně dalšího mají za úkol. Ona to taky nevěděla. Až do chvíle, než se do akce opět pustil ten dlouhovlasý muž. Možná, že přeci jen dobře porozuměl všemu, co se po nich žádalo. Začal něco dělat s onou tekutinou a krystaly, na které se látka dostala, začaly praskat. A najednou jim štít uvolnil cestu.

Na nic nečekala. Nepovažovala se za tvora, který by postrádal pud sebezáchovy. Možná, že za ta léta díky tomu, co se jí dělo, ho v sobě cítila spíše mnohem intenzivněji. Ona přežila a může žít dál, proč by tedy měla čekat, když se může dostat ven? Rozeběhla se ke schodům, které se díky prasklému štítu uvolnily a spolu s několika dalšími osobami vyběhla ven. Nečekala na nikoho, chtěla být co nejdřív pryč od té noční můry, kterou zažila v labyrintu.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 89
Registrován: 27 bře 2018, 11:00

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Varren » 08 led 2023, 20:38

Ukončení


A jak by napsal spisovatel, který se nechtěl zaobírat přílišnými podrobnostmi zápletky, která byla příliš neuvěřitelná na to, aby šla zveřejnit… pak to šlo ráz na ráz. Příchozí hnědovlasý mladík mu sehnal pár krystalů, na kterých otestovali účinky žíraviny, slečna Irviel jim poskytla překlad toho podivného deníku, a pak zničili krystal a bariéra padla. Ne na ně, jednoduše se rozplynula, stejně jako ta pěkná elfí dívka, kterou potkal tehdy o kostkách. Jako dobrý duch, který splnil svou úlohu a mohl se odebrat ke věčnému odpočinku.
Varren nad tím ale moc dlouze neuvažoval, nelenil a vyrazil ozlomkrk za Freyou hned, jakmile to bylo možné…
A světe div se, dostali se na čerstvý vzduch. Varren se na chvíli zdivočele rozhlížel kolem, než se ztěžka posadil na zem a zavřel oči. Byl konec… a jediné, co mu po tom podivném dobrodružství zůstalo, byla zašifrovaná kniha, kterou sebral v jedné z truhel a nesl si ji jako suvenýr s sebou.
Na chvíli se jen soustředil na vlastní dech a pak, když si byl dostatečně jistý, že příroda kolem nich není přeludem, se obrátil na ty, kdo zůstali v jeho společnosti.
„No, tak to bychom měli, panstvo. Bylo mi ctí. Tomu, kdo mě dovede do nejbližší hospody, zaplatím pořádné jídlo a nocleh. Nějací dobrovolníci?“
Pokud Rianne chtěla, pomohl jí pohřbít ony hliněné panďuláčky, ale jinak se přidal ke komukoliv, kdo mu na onu nabídku kývl. A pak už se vydal směrem, který mu jeho stopař nebo stopařka ukázali.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 197
Registrován: 24 dub 2021, 17:31

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Rianne » 09 led 2023, 12:56

Dokončení:

Will a Julian a Irvi

Podívala se na Irvi a usmála se. "A ne snad? Tenhle výtvor mohl udělat jedině čarodějka ne?" Zasměje se a pak přeci jen zvážní. "Nebuď pesimista holka! Když už, tak bych odešla se zatraceným tyátrem. Tomu věř." Mrkne na ní přátelsky.

Ria jen protočila očima k poslednímu přeživšímu. "Ty bys taky nepoznal, kde je bok a kde zadek. Snad je to moje tělo ne?!" Řekla k Willovi a na Julianovi sarkastické odpovědi radši snad ani neodpovídala, protože jinak by se hádali do nekonečna a pak kdo je tu ten chytřejší. No, Ria to rozhodně nebyla, ale i tak mlčela. Teda mlčela jen do doby, než zjistila co je zač, pak hezky zkrotla. A ten požadoval omluvu. Na to se Ria značně naježila jako správná kočka, ale co zmůže kočka proti medvědovi? Povzdychla si a tak se lehce uklonila. "Omlouvám se za své hrubé jednání Jul... Chci říct.. Barone." Odpověděla k Julianovi a v duchu si představovala, jak se jí právě Alisse, či kdokoliv jiný směje.

Will se právě ptal, jak se sem dostala. Na to jen utrápeně zakňučela a s pořádným cítěním, které vypustila ven div ne s brekotem. "HLAAAAD! Lovila jsem králíka a ten prašivec vlezl do jeskyně, tam jsem po něm skočila, on mě přeskočil a já letěla dolů sem... A ten králík se smál. Já ho slyšela!" Vysvětlí Willovi. Šli dál a dál, až se dostali zpět ke skupině. A mohli pokračovat dál. Sama měla strašnou chuť tomu majiteli namlátit. Ale co přišlo? Nic. Bariéra, škubání medailonu a nikde nikdo. Zato Julian se pustil do vysvětlování. A Rianne poslouchala. A velmi důkladně.
Obrázek

Nerozuměla mu ani slovo. Cokoliv řekl, udělal. Ria jen nechápavě koukala. Jistě, alchymii používala, ale tím stylem, že jí bylo řečeno přidej to a to a máš Raffarda, nebo něco takového. To bylo vše. Zaklínačské elixíry by šly, ale jakmile šlo o takovouhle vědu, byla úplně ztracená. Proto radši stála v pozadí a nic neříkala.

Konec:

A oni to vyřešili nějak. Ria se to snažila pochopit, ale vzdala to po chvilce. A sledovala Irviel i Willa. "Jo, jsem v pohodě. Hlavně, že je po všem." Odpověděla, ale nechtěla zatím nikam jít. Will následně zmizel, stejně jako ostatní. Irviel vlastně zmizela úplně. Což Riu opravdu mrzelo. Oblíbila si jí a přesto to byl jen.. Přelud? Nebo něco takového? Tak či onak byla opravdu unavená taky, nyní již chápala Varrena a proto přikývla na jeho nabídku. "Ty Varrene! Já půjdu. A budu.. Zticha. Jen pohřbím ty panďuláky" Dodala ještě a usmála se na něj. Sama pak vyrazila ven, kde je následně se vší parádou pohřbila a vydala se k hostinci i s Varrenem a ostatními případně. A co bylo zajímavější, fakt moc nemluvila.
Obrázek

"Kdo jinému monstrum zabije, ten na něj vidlema. Možná to není kdovíjakej citát, ale sedí to dokonale, místo toho, aby ti držgrešle zaplatili za hlavu té příšery." - Rianne

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 139
Registrován: 13 pro 2021, 10:00

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Busaraji -Bu- Ghulam » 10 led 2023, 21:19

Konec konců
(Asi všichni co došli)


Jak Busaraji trávil čas s Irviel a Varickem nad deníkem, nedostávalo se mu tolik odpovědí kolik očekával. Celé to dílo působilo natolik fantaskně, že spíše přicházely další a další otázky. Už to, že elfka jediná byla schopna zápisník rozluštit, bylo samo o sobě záhadou. Chtěl se jí zeptat v jaké řeči je to vlastně psané, protože jemu to nic známého ani nepřipomínalo, jenže přes příval informací se k tomu vlastně nedostal. Stejně tak k nějakým upřesňujícím otázkám ohledně obsahu. Dozvěděl se tak jen to základní, že krystaly opravdu nějak pohání labyrint a jejich zničení by mohlo vést k jeho zhroucení. I přes toto zjištění se zdálo, že to většinu ostatních příliš neodradilo a zničení krystalů se považovali za rozumný způsob ke svému osvobození. A přitom se nezdálo, že byť jediný z nich měl nějaké větší znalosti problematiky.

Jiné to nebylo ani se štítem, o jeho podstatě natož o tom, co se nachází za ním se také příliš nedozvěděli. Pouze Julian vyslovil myšlenku, že štít měl pána labyrintu chránit před návštěvníky. To Buovi příliš smysl nedávalo, přesněji bariéra se nezdála tak neproniknutelná, aby takovou roli plnila. Zatvářil se trochu skepticky a Julianovi odpověděl: “Od někoho, kdo stvoří tohle,” rozpřáhl se Bu po okolí, “bych čekal sofistikovanější způsob ochrany.” Aby to demonstroval, sebral nějaký střep a prohodil ho skrz. “Zbraně projdou, šípy také. Hádám, že ani před magií a kletbami by to příliš neochránilo. Zdá se, že jen živí nemohou skrz.” Vrtnul si nad tím rameny. Možná už byla bariéra poškozená a proto neplnila spolehlivě svůj původní účel a nebo měl být její účel úplně jiný. Mohli tedy jen hádat, stejně tak jako dělali s tím, co vlastně je za bariérou.

Co je tedy za tím štítem? Cesta ven, kde berou tu jistotu? Jste si jistí, že zničením krystalu zrušíme tu bariéru? Dříve než se rozpadne celé bludiště? A pokud ano, stihneme včas utéct když vlastně nevíme kudy a kam? Vždyť nevíme nic, jen hádáme a doufáme. A proč ten spěch? Opravdu vsadíme vše na jednu kartu? Vířily mu myšlenky hlavou a přibývaly další. Chtělo se mu je vykřičet na ostatní. Sám totiž o řešení této poslední hádanky nebyl přesvědčen. A pochybnosti mu nebylo těžké číst ve tváři. Nepatřil k těm, co by takto riskovali. Pokud mohl, raději si vše promyslel. Jako lékař už se mnohokrát přesvědčil, že zbrklý postup může ve výsledku nadělat více škody než užitku. A tak, pokud mohl, raději si vše důkladně promyslel. A nyní se mu do hlavy vkrádala úplně jiná myšlenka na řešení současné situace. A co se zkusit vrátit zpět ve svých stopách? Když se sem propadli, neměli prostředky s pomocí nichž by se zvládli vyškrábat zpátky nahoru. Ale nyní, i kdyby tam nedokázali dostat nic z útrob labyrintu, bylo jich dost a mohli poskládat žebřík z lidských těl. Někdo by snad pak mohl spustit lano a nebo nalézt pomoc.

Ovšem jeden pohled na ostatní vězně labyrintu i členy jeho vlastní zerrikánské skupiny ho zase vrátil do reality. Všichni chtěli pryč, nechtěli a nehodlali se ohlížet zpět. A stejně tak čekat či dlouze přemýšlet. Pevně, byť možná slepě, se upínali k tomu jedinému řešení. Usoudil, že nemá smysl je odrazovat nebo jim předkládat nějaké alternativy. Ostatně ani on sám už teď neměl sílu či náladu na nějaké náročné diskuze, a bez těch by se to nejspíše neobešlo.

“Takže nějaký vtipálek tu skoro dvacet let budoval TOHLE a různé chudáky tu nechával bloudit? Jen tak pro zábavu? Možná ještě déle než těch dvacet let?” Zeptal se zerrikánec na to jediné, co ze zápisků bylo zjevné. “To co tu píše, zní mi to jak kdyby se ten pošahanec z té své dlouhověkosti pomátl úplně. Dobře mu tak.” Usklíbl se s pohledem na bezhlavého alchymistu a koukl po ostatních. “Doufáte, že rozbitím krystalu se dostaneme za ten štít a nejdeme tam cestu zpět?” Ozvaly se Buovi pochybnosti, ale vzápětí i trochu té rezignace. “Budiž, děj se vůle bohů.” Přebral si od Irvi zápisník, uložil ho do brašny a nakonec si povzdechl. “Možná dopadneme jako on. Možná to tu celé zničíme i s ním. I smrt může být vysvobozením a alespoň sem snad pak už cestu nenajde nikdo další.”


Rabování labyrintu

Ačkoliv se nakonec Busaraji rozhodl, že se většinou přijatému řešení nebude bránit, nehodlal se na něm ani podílet. Alchymie i luštění toho podivného kódu mu bylo cizí a tak by nanejvýš mohl vrhat vzorky na krystaly. Věřil, že k obojímu se najdou vhodnější a zapálenější kandidáti. Ať už jejich snažení dopadne jakkoliv, teď nad tím přemýšlet nehodlal a oblíbeného hesla ‘očekávám nejhorší a doufat v nejlepší’ se rozhodl zajistit nějaké to odškodné pro jeho skupinu, pokud by se snad odtud měli dostat živí a zdraví. A do tohoto snažení zapojil i ostatní zerrikánce.

Sám Busaraji se nejprve vrátil ke zdejší knihovničce, alchymii ani magii příliš nerozumněl. A to ostatně ani jazyku, ve kterém byly některé z knih psané. Nijak ho to však nebrzdilo, díky rokům strávených v ‘knihách’ už si dokázal udělat nějakou představu. Očima přelétl police, pohladil desky knih, tu a tam nějakou z nich párkrát obrátil v ruce či náhodně prolistoval. Nakonec vybral tři knihy, které se mu zdály nejhodnotnější. Obsahově tomu tak možná tak nebylo, ale každé zboží si najde svého kupce. A zatímco on vybíral knihy, ostatní poslal do druhé místnosti, kumbálu lomeno skladu. { Koukněte se v tom skladu, je tam spousta magických a alchymistických krámů, ale myslím že jsem zahlédl i nějaká léčiva. } Byla to výzva hlavně pro Abdiho, ale k hledání a následnému balení mohla být nápomocná i Fari s Ahurou, které by Abdi mohl komandovat. { S trochou štěstí třeba najdete i nějaké dračí zuby, kosti, skořápky vajec… kdo ví, tihle šejdíři takové věci považují za drahocenné ingredience. Prostě uvidíte, co najdete, já se k vám za chvíli připojím. }

Poslední chvíle, než Julián s Varrenem zničili krystal, bariéru a s tím i pevné základy labyrintu strávili zerrikánci ‘rabováním’ skladiště. Nakonec si tedy odnášeli tři draze vypadající knihy. Dvě byly sice psané tak, že se na první pohled jevily čitelné snad pouze pro Irviel, ale to Buovi vůbec nevadilo. Věřil, že by to ve výsledku mohlo ještě jejich cenu navýšit. Rarity a záhady prostě táhnou. Felčarům se také podařilo pěkně dozásobit své léčitelské brašny a možná dokonce i obměnit nějaké ty nástroje či medikamenty. Pátrání po nějakém tom dračím artefaktu ovšem bylo marné. Nacházeli sice různé lahvičky a dózičky, nadepsané jako dračí krev, moučka z dračí kosti a podobně. Jenže po většinou prázdné a pokud ne, tak natolik pochybné, že je pouze odložili a v hledání pokračovali dále. Pokud zdejší alchymista nějaké dračí ingredience používal, úspěšně už je spotřeboval.

Tím posledním, co si ještě hodlal zerrikánský kněžour ‘vypůjčit’ byl nějaký kus obyčejné plachtoviny. Byť ta měla posloužit jen jako prostředek k tomu, co skutečně hodlal odnést. Bu mávl rukou k jednomu z regálů a požádal Abdiho, aby sbalil hadr, na které mu tam padl zrak. A tehdy se na zerrikánce usmálo štěstí. Když Abdi látku stáhl z regálu, nestačil se divit co pod ní objevil. Byly tam dvě velké šupiny, DRAČÍ ŠUPINY, Abdi pochopitelně nemohl vědět, zda jsou skutečně dračí, sám ani nikdy takovou šupinu neviděl. Na druhou stranu, něčím podobným byla obložena jedna z místností labyrintu a tehdy se shodovali, že to klidně mohou být dračí šupiny. A pak tu byla okolnost nálezu, tohle nemohla být náhoda, draci sami je nechali tento ‘poklad’ objevit! A nakonec to ani nebylo důležité, Abdi měl jasno a tak kromě plátna sebral z police i dvě “dračí šupiny”.


Zběsilý úprk

Jakmile se ‘skupince ničitelů’ podařilo dílo zkázy dokonat, Busaraji si ničeho nevšiml. Nezdálo se, že by se, vyjma rozpadajících se krystalů, udála nějaká změna. Přesto měl najednou nevysvětlitelný pocit, že je něco špatně. Hodně špatně. A to, jak Ahura sáhla po svém medailonu, ho v tom ještě utvrdilo. Jednoduchá zkouška odhalila, že štít zmizel. Pomalu si toho začínali všímat i ostatní a ‘první vlaštovky opouštěli hnízdo’. Tohle rozhodně nebyl žádný organizovaný odchod, ale spíše zběsilý úprk ve stylu každý sám za sebe.

Zerrikánci si přesto ještě jedno zdržení dovolili. Nyní přišla na řadu plachta. Zastavili se u zdejšího hostitele, aby léty vysušenou a bezhlavou mumii do plachty zabalili.“Neměl by tu tak zůstat, postarám se, aby jeho duše našla cestu tam, kam patří.” řekl Busaraji v obecné a ještě ze stolu shrábl pár náhodných věcí, které by snad mohly mít nějaký osobnější charakter. Právě toto zdržení Buovi umožnilo postřehnout, že i Julián ještě zůstává a snad i něco kutí. “Jdete? Asi byste měl.” Oslovil ho ještě, ale pak už ho ponechal vlastnímu osudu. Necítil k němu žádné sympatie natožpak odpovědnost a tak se jím nehodlal více zdržovat.

Nakonec se i zerrikánci, spolu se zabaleným tělem, vyloupli zase na čerstvém vzduchu, kdesi v horách. Pokud nebyli sami, Bu se rozhlédl po ostatních uprchlících. “Nu, zajímavé dobrodružství. Pokud nespěcháte domů, jde vítání u ohně v našem táboře. Jen ho budeme muset najít.” Pousmál se trochu rozpačitě nad nabídkou a teprve nyní kontrolovat terén i oblohu, aby se zorientoval kde to vlastně jsou a kolik času v labyrintu vlastně mohli strávit. A pokud sám nezahlédl jasné indicie, hledání cesty zpět s radostí nechal na Fari a Ahuře. Doufal jen, že v táboře najdou vše jak tam nechali.


Děkovačka drakům

Ať už byl návrat do původního tábora snadný a nebo představoval mnoho komplikací, nehrálo to roli. Váhu nemělo ani to, v jakém stavu nakonec zerrikánci svůj výchozí tábor našli. Jediné podstatné bylo, že byli zpět. A Busaraji zde měl ještě práci. Sliby se mají plnit a tím spíše ty jimiž se zavázal drakům. Dopřál svým společníkům trochu toho nezbytného odpočinku, ale pak je zaúkoloval a sám přiložil ruku k dílu.

Tentokrát se ke svému rituálu nespokojil s táborovým ohněm, ale potřeboval připravit pořádnou hranici. Také bylo potřeba poklidit tábor, bývalo tradicí, že Ghulamové setrvávali na místě rituálu do druhého dne, ale s tím tentokráte Bu nepočítal. Poslední částí příprav už byla samotná hranice, prolil ji posvátným olejem, přisypal trochu kadidla a bylin. Nejen, aby oheň snáz zapálil, ale taky aby po zapálení vzduch prosytil typickou vůní. Před hranicí také umístil nově získané šupiny, využil je jako podstavce a na ně umístil dračí sošky. Když byly se vším hotovi, ústí jeskyně připomínalo větší krb, v kterém byla připravena velká, zhruba půlmetru vysoká hranice.

Zerrikánec ještě krátce pohovořil s ostatními, pokud by chtěli aby se u dračích božstev přimluvil či poděkoval za něco konkrétního. Pak, ty kteří chtěli být u rituálu, vyzval ať se usadí v půlkruhu před jeskyní a sám hranici zažehl. Jak hořící dřevo, olej a další příměsi prosytily vzduch začal Bu promlouvat k bohům. Zpočátku mluvil všeobecně, děkoval za ochranu, podporu i vedení, kterou jim draci poskytli. Pak se postupně dostával k jednotlivým drakům, vyzdvihoval ty atributy a aspekty, kde právě oni pomohli. Jak hovořil, průběžně do ohně přihazoval drobné obětiny. Nic velkého, přilil trochu oleje či pálenky, přihodil pár kousků masa, nějaké drobné cetky i několik mincí. Zkrátka drobné, vcelku běžné a spíše symbolické obětiny pro celý pantheon.

Pak následovaly konkrétnější obětiny, tu první již v labyrintu přislíbil Kethulis. Záležitost obchodu, kterým stvrdil spojenectví mezi ním a jednou z krys. Z větší misky do ohně nasypal zhruba polovinu jejího obsahu. Nějakou píci, nalámané placky, směs sušeného ovoce a oříšků. Pak misku odložil před sebe a zbývající obsah nabídl krysce. { Obchod byl naplněn, zde je tvá odměna a já tě propouštím ze služby. } Jenže krysa k misce pouze přičichla, pár plodů ochutnala, jeden větší chytla do zubů a zaplula kamsi pod zerrikáncův kaftan. Zdálo se, že o svobodu nestojí a nebo pouto, které Bu s pomocí bohů utvořil bude silnější než zamýšlel a tak snadno ho nepřeruší. Jako další, větší dar, zvolil Busaraji jednu z knih přivlastněnou v laboratoři. Nijak nepřemýšlel nad tím, která z těch tří to bude, jen sáhl do brašny, jednu nahmatal a tu přiložil do ohně. Věřil, že sami draci jeho ruku povedou a vyberou tu správnou knihu. Byl to dar za propůjčenou moudrost díky níž se popasovali s nástrahami labyrintu a stejně tak poděkování za moudrost, kterou v bludišti získali.

Zbývala už jen třešnička na pomyslném dortu, tou byl samotný pán labyrintu. Už když ho tam dole Bu uviděl, pomyslel si, že by mu někdo měl dopřát řádný pohřeb. Teprve později ho napadlo, že by jeho prostřednictvím mohl splatit část dluhu vytvořenou u Ocvista a snad i přidat trochu té škodolibé pomsty a satisfakce. Kývl na Abdiho a Fari a nechal je, ať provizorní lehátko s mumií přesunou na nyní již slušně hořící hranici a on sám do ohně přidal i pár drobností sebraných v laboratoři a také mudrcův zápisník. Věci, které denně používal a jistě k nim měl silné pouto. Mlčky těm dvěma dopřál chvilku, aby se zase usadili a pak znovu promluvil.


{ Ocviste, ty jenž máš moc nad smrtí, ty jenž vládneš v Zásvětí,
ty jenž na mé prosby mnohé duše že svých síní propustil,
abych z nich čerpal živoucí sílu k léčení.

Otevři brány do svých říší a přijmi teď duši tohoto elfa,
léta, pro zábavu,nechával smrtelníky bloudit ve svém sídle,
nechej ho teď bludit v síních smrti tak dlouho, jak ti bude k užitku.
Ať pozná bezmoc, kterou sám působil. }


Když dokončil i tento proslov v klidu si poklidil dračí sošky spolu s dalšími rituálními předměty a pak jen jemným gestem pokynul ostatním, že je čas místo opustit. Sestupovali dolů do údolí a v jeskyni nad nimi dohořívala posvátná hranice. Busaraji rozjímal nad úspěšností výpravy za dračím pokladem a byť nakonec dopadla úplně jinak než očekával alespoň malého úspěchu dosáhli. A nakonec, modlitbou k Ocvistovi tuto výpravu do útrob labyrintu započali a nyní ji tak i zakončili. A tak to bylo správné.


Mimo herně:
Příslušné hody v aréně
Busaraji "Bu" Ghulam
Buovi NPC společníci | +
Abdi - Busarajův asistent a učedník (#008080)
Fari - Lovkyně, stopařka a Abdiho družka (#BF4000 )
Nasrin - Válečnice a skutečná Tamatiho teta (#800000)
Soraya - Bardka a hadí tanečnice (#BF0080)
Tamati - Mladý grazlík, všeználek a všeuměl (#00BFFF)
Tarsa - Vědma, čarodejnice, weirdo (#8040FF)


Obrázek
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 53
Registrován: 18 pro 2021, 14:44

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Ahura » 26 led 2023, 00:10

Konec


(Všichni přítomní)


Ahura byla z toho všeho civění do papírů a prohledávání zásuvek unavená jako kotě. Zavřela oči a za pár chvil začala spokojeně oddechovat. Sem tam ji z mělkého spánku probudilo vlastní zachrápání. Probudily ji až hlasy dalších lidí, chtěla Bua a ostatní okřiknout, ale nebyla to zerrikánština, kterou mezi sebou mluvili, byla to severská hatmatilka. Vztekle se zvedla, něco zaklela v zerrikánštině a s mlaskutím uchopila do rukou své šavle. Nasadila co nejnepřátělštější výraz v tváři, který jí šel velice snadno, protože ji zrovna vzbudili. {Do psí prdele, to tu musí dělat takovej bordel a musí sem pořád někdo lézt?} Zabrblala zaklínačka zerrikánštinou. Nesnášela když ji někdo vzbudil a tohle se ještě stupňovalo, byla rozespalá a hladová. I jeden špatný pohled by ji rozlítil a ona by opovážlivci uťala svou šavlí hlavu, pokud by se jednalo o Bua, seslala by na něj Axie a nutila ho zpívat sprosté, seveřanské písničky a poskakovat na jedné noze.

O několik chvil později, když vešli do místnosti, poznala, že se jedná o laboratoř, rozhlížela se a zkoumala co se to sakra děje. Medailon na krku šílel z přívalu magie. Když uviděla bezhlavé tělo, proletěla ji hlavou myšlenka. Asi taky budil nějakou unavenou zaklínačku.{Mohla by ta zatracená kočka držet svou nevymáchanou hubu, třeští mě z ní hlava! Nebo ji naučím štěkat, poliju ji olejem z lampy a zapálím ji pomocí igni.} Bu si mohl všimnout, že Ahuře cuká obočí. Ta však místo toho, aby si vztek vybíjela na druhé zaklínačce, začala máchat šavlí kolem sebe a sekat do neviditelné bariéry. Na čele se jí tvořily krůpěje potu. Když neuspěla s šavlí, tak tím směrem, kterým cítila bariéru začala posílat Igni, s bariérou to nic neudělalo, její znamení to pohlcovalo.
Někdo z její družiny ji položil ruku na rameno a snažil se jí uklidnit, zaklínačka jeho ruku setřásla prudkým trhnutím a zavrčela. {Co se to u všech ďasů děje, nerozumím tomu ani hovno o čemu tu žvaní.} Její tón hlasu nezněl moc přívětivě a přátelsky.

Abdi se ji snažil překládat, ale ji to po chvilce přestalo zajímat, proto nad tím mávla rukou a poděkovalo mu za snahu. Byla moc unavená, aby ji něco z toho dávalo smysl a porozuměla tomu. S Buem se vrhla na prohledávání laboratoře. Našla pár zajímavých věcí, které by se ji hodily a uložila si je do taštice. Potom se zády opřela o stěnu a znuděně si okusovala záděry na nehtech.

Potom co se cizákům konečně povedlo prolomit bariéru, se Ahuřin amulet zbláznil tak, že ji skoro utrhl hlavu. Popadla s Buem vysušenou mrtvolu, která smrděla zatuchlinou a sladkým pachem lidského masa a jala se spolu se svými společníky prchat ven.

Venku se ji to zabralo nějakou chvilku, než se zorientovala a spolu s Fari určily správný směr. {První co udělám, je to, že se vyspíme.} Řekla a poplácala mrtvolu po zadku.
Když se dolopotili do tábora položila bezhlavého tam kam ji určil Bu. Ona sama se potom uložila na zem dál v jeskyni. {Kdo mě bude rušit, toho sežere Baal-Zebuth.} Zavrčela směrem, ze kterého odtušila své druhy.
Přípravy na večerní rituál prospala. Rituálu se musela účastnit z úcty k jejich bohům a Buovi. Doufala, že to nebude nic dlouhého. Bu pronese poděkování, potom hodí bezhlavého do ohně a bude to šup šup.
No s tím, že to nebude dlouhé se trochu mýlila. Bylo to sakra dlouhé a jako by to nechtělo skončit.
{Nechť Ocvistovi plameny sežehnou ten proklatý labyrint.} S těmito slovy poslala ostatky dračímu bohovi.

Předchozí

Zpět na Archiv

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků