Hádankový Labyrint

Na celém Kontinentě se snad nenajde jediná vesnice, kde by někde u cesty nestála ošuntělá dřevěná vývěska s přibitými vzkazy a inzeráty. I začínající dobrodruh dokáže mezi výhodnou nabídkou slepičích vajec a přisprostlou milostnou poezií snadno najít zakázku, ze které by mohla koukat slušná odměna, ať už jde o pomoc s nestvůrou, ztraceným dítětem, a nebo obyčejnou sezónní pomocí na poli...
V tomto fóru probíhají hry vedené vypravěčem. Questy je možné hrát paralelně s hrou v eventu nebo volné hře.
Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 338
Registrován: 20 říj 2018, 22:36

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Belan » 20 říj 2022, 04:54

Skupina P (Julian)

Julianovi se nakonec podařilo překonat sklepní temnotu a posvítil si na vybavení. Osahal sudy, zabavil svícen s kompotem a pak si ulevil od stresu. Což provedl nakreslením pentagramu na kachličky se vzkazem „Čarodějové vás zachrání.“. Jakmile si takto ulevil, a vyřešil i hádanku. Cvakly pouze jedny dveře a to ty nejvíce ohmatané, naproti schodům.
Jakmile je Julian více otevřel, splnila se mu touha po světle. Tato místnost byla bohatě osvícená, což nakonec vypadalo divně, protože stíny byly minimální a velmi ploché. Místnost byla větší a vypadala jako velká tesařská dílna s mnoha stoly s rozdělanou prací ve středu a několika stojany nářadí. Různě u stěn byly další police s dalším nářadím. Vpravo to vypadalo jako skladiště hotových výrobků a vlevo zase zásoba dřeva na zpracování. Dokonce to vypadá, že zde někdo pracuje. Zády ke vstupním dveřím někdo hobluje kus dřeva. Podlaha byla posetá pilinami a dřevěnými hoblinami, strop prostě svítil. Na stěnách svítily mnohé lampy. Levá a pravá stěna měla po dvou dveřích, stěna naproti pouze jedny stejně jako vstupní stěna.
Po několika krocích dovnitř se pracující postava otočí a co vypadalo jako člověk, rázem jako člověk téměř nevypadá. Obličej už má lehce zelenavý nádech a je na něm vidět několik nehojících se zranění, které vypadají jako způsobené nehodami v dílně. Náhle také zvedne pravou ruku, kde chybí kusy prstů; některé useknuté, některé ohoblované a některé rozdrcené; a něco zachrčí. Na to konto se ozve mnohý šramot po dílně a z poza stolů se zvednou mnohé ruce, které pomáhají vstávat tělům. Postupně tu stojí 5 tesařů, kteří vypadají, jako by je někdo udřel k smrti a i tak musí splnit zakázku. Někteří jsou doslova sedření z kůže. Začnou chrčet, upustí nástroje, co svíraly jejich ruce, a vydají se k tomu, kdo je u práce vyrušil. Ozvalo se také prosté cvaknutí, to jak se zavřely dveře, kterými Julian přišel. V místnosti se také značně zesílil tok magie, podobně jako tomu bylo v místnosti s kostlivci.

Mimo herně:
Postupně se tu zvedlo 5 těl, co vypadají jako zombie. Je možno na ně počkat a potřást si s nimi rukama, ale pokud po tom není touženo, pak poprosím o hody 2 kol. Kostkově by na tom zombíci byli asi všichni stejně. Můžeme je klidně označit 1-5 podle zbývajících prstů na pravé ruce.


Rukavice téměř nikdy nesundává a zástěru má sbalenou ve vaku.
Belan momentálně vypadá jako v avataru.

Obrázek
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 124
Registrován: 22 dub 2021, 20:25

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Julian de Carnste » 24 říj 2022, 01:39

Světlo v místnost bylo dobrou zprávou... ale tím ty dobré zprávy začaly i skončily. Ta postava nechala Julianovi přejet mráz po zádech - snad konečně potkal někoho? Ale proč se neotáčí? A proč tu cítí tu magii jako s těmi kostlivci? Chtěl jít zase zpátky do sklepa, tam to tak zlý nebylo... ale díky cvaknutí dveří neslyšel nic, co by mohlo jakkoli pomoci. Když se to otočilo jeho velmi zlý pocit se právě vyplatil... Zhluboka se nadechl a opět vydechl.
Tohle bude bolet. Ještě, když jich začalo vstávat více. Opatrně položil plášť s kompotem za sebe a postrčil ho nohou ke stěně. Hlavou se mu honily různorodé scénáře. Mohl by je sežehnout ohněm, zmlátit nejbližším nástrojem, nebo prostě statečně vyskákat ke tropu a z vrchu je odstřelovat... všechny ty nápady byly skvělé - dokonce místy až geniální... jen měly jednu malou, drobnou vadu. Julian neměl aktuálně schopnosti na to, aby cokoli z toho vykonal a ani věk na to, aby tu lozil po regálech.
Měl sto chutí zaúpět něco ve stylu, že nekromancie je sakra zakázaná! Ale tušil, že ani to by mu extra nepomohlo v apelu na tuhle místnost.
Potřeboval se přesunout k možným věcem - kdyby jim odsekal nohy, docela by to ztížilo pohyb - neměl čím je odsekat. Kdyby je zapálil, bylo by to třeba rychlé - vzhledem k potížím se zapálením svíčky to na velkolepou ohnivou magii taky nevypadalo a elementála nehodlal riskovat už jen z principu, to by skončilo špatně hlavně pro něj. Nejhorší na tomhle všem snad bylo to, že Rebekah měla pravdu. Teď by se mu ta zaklínačka minimálně docela hodila... jenže kde tý byl konec? Nebo tomu chlápkovi... Tohle prostě nebylo fér. Jerome byl kdovíkde, on sice měl něco čím se ubránit, ale i když mrtvoly byly v polorozkladu nebyl si moc jistý jak budou reagovat a jak moc inteligentní jsou...
Musel pracovat s tím, co má. Neviditelnost by vzhledem k tomu, že stále generuje hluk nebyla co k čemu... Julian absolutně netušil, co bude dělat, ale musel být rychlý. Naučeným pohybem hodil vlasy svázané stuhou pod košili - nevypadalo to extra dobře, ale nechtěl, aby ho tu za ně někdo zkoušel chytit. Potřeboval něco, co je odstraní všechny ideálně naráz... a i když mu hlavou problesklo, že by bylo dobré nechat alespoň jednoho naživu, nemohl s tím moc dělat. První, co ho napadlo bylo, že se zvedal prach... doslova při malém pohybu - oběhl celou dílnu, zda něco nenajde... ale když mu bylo do kašle a nejen z nezvyklosti fyzické námahy, došlo mu to. Nedávno ho někdo varoval, že pily, truhlářské díly a mlýny byly v ohrožení výbuchu... stačila by mu jiskra. Jako baronovi mu to řekl tehdy snad mlynář a když se Julian divil dostal dokonce sáhodlouhé vysvětlování... Nevěřil by, že se zrovna tohle hodilo. Jenže měl obavu, aby zvládl rozdělat oheň - viděl, že to nešlo, ale neměl čas na sáhodlouhé dumání - ten plán mohl vyjít!
Bylo mu jasné, že se současnou magickou úrovní nesmí čekat zázraky. Pokusil se tedy chytit stůl a pomoci si trochu magií, aby jej povalil pod sebe - nevyšlo to. Sotva s ním lehce zakymácel, ale stůl byl moc těžký. A on byl dost udýchaný z běhu, na který opravdu nebyl zvyklý.
Všude se vířil prach i tím jak tu běhal i tím, jak se pokusil hnout se stole, ale fyzicky to nemělo moc účinků - zombie byl stále blíž a Julian věděl, že jednoho potřebuje živého - zakouzlil tedy kompresi - nečekal, že by zvládl vše... ale stačilo přece odkouzlit nohy. Bez nohou jak je známo se špatně chodí... Cítil vyšší míru magie a musel mít velké štěstí, že si vzpomněl na správné rozvedení kouzla i když to trochu přehnal - netrénovaná magie byla poznat až moc.
Zombie skončilo na zemi bez nohou, ruky a kusu břicha. " Neumírej." zabručel si pro sebe a hodil na sebe štít - cítil, že se mu extra nepovedl, ale co mohl? Musel navíc i sám zalehnout... a no, neměl radost z toho, na čem... ale co šlo jiného? Všude ve vzduchu byl prach. Stačila už jen jiskra, musel magicky rozdělat oheň! Alespoň malou jiskru... jenže... ? Nic se nestalo. V Julianovi by se krve nedořezali... Cítil zvyšování se magie... přiblížení se zombíků... ten pod ním byl taky nechutný - bleh a nakonec? Nezbývalo než to zkusit znovu... nebo?

Hody z arény
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 338
Registrován: 20 říj 2018, 22:36

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Belan » 31 říj 2022, 02:28

Skupina P (Julian)

Julianem zacloumala vlna emocí, když viděl, kdo ho v té místnosti čeká. Z nedávného setkání s podobnou místností tušil, že bez boje se ven nedostane. Bylo to pět na jednoho. Jediná doba, kdy je tenhle poměr fér, je v noci v temné uličce. Toho si byl Julian vědom. Na druhou stranu neodolal pokušení zkusit jednu tu věc chytit a důkladně je prozkoumat. Přeci jen ještě neměl to potěšení se s nekromancií potkat. Postavy nebyly nejrychlejší, ale v tom množství ani nemusely, protože jich prostě bylo o tolik více. Takže s každým seslaným kouzlem byli Julianovi o trochu blíže. Pokus povalit jeden z pracovních stolů na jednu z postav zněl jako dobrý nápad, ale ani s pomocí kouzla se Julianovi nepodařilo překonat sílu gravitace.
Zato jeho druhý pokus byl mnohem lepší. Možná až moc, protože při pokusu zkomprimovat jen nohy, což by se nemělo u živých sob podařit, se to tady podařilo a ještě s tím zmizela i levá ruka. Z těla zbylo jen naštvané torzo s pravou rukou, které se dál sápalo za Julianem.
Toho následně nenapadlo nic lepšího než se vyhodit do povětří. To by nejspíše pomohlo s tím problémem, co měl. Tedy s tím, že už ho skoro chytali za límec. Vyčaroval si štít, který byl funkční a rozhodl se ochránit Torzáčka svým tělem a štítem. Následně se rozhodl odpálit dílnu. Správně si vzpomněl, že zvířený dřevěný prach a piliny výborně hoří.
Ovšem zrovna teď nastala ta trapná situace, kdy se mu odpal nepodařil. Ležel tak na Torzáčkovi a ostatní postavy se neúprosně přiblížily. Julian jim pohlédl do prázdných očí a věděl, že tohle bude bolet. Nebolelo to zase tolik, protože před ho před několika kousnutími a údery chránil štít, který ale rychle povolil. To už na něm leželi dva a velice ochotně se do něj zakousli. Jeden ho kousnul do boku, což trochu zmírnilo oblečení, druhý už do ruky, a to hodně bolelo. Ti dva stojící se po něm rozehnali rukama a svalili se na něj taky. Dostal tedy úder do zad a druhý do stehna. Torzáček byl naštvaný, že se po něm všichni válí a dával to jasně najevo máváním rukou okolo, protože ležel čelistí dolů. Ale i s rukou slavil pochybný úspěch, kdy vlepil Julianovi facku zadní stranou ruky.
Tím mu přerušil zaříkání kouzla a Julian tak musel začít znovu. Věděl, že je v poměrně bezvýchodné situaci a pokusil se ještě naposledy o zažehnutí ohně. Na třetí pokus se jiskřička naděje podařila. Dílnou ihned proletěla ohnivá vlna, která požírala veškerý zvířený prach a piliny. Julian se natisknul na Torzáčka a co nejvíce na zem. Ostatní postavy se natiskly na Juliana a pak se přestaly hýbat. Julian se ještě marně pokusil o další štít, ale oheň byl příliš rychlý a nestihl se s kouzlením dostat daleko.
Jakmile se Julian zase rozkoukal, tak mohl vidět, že oheň pominul a místnost je plná zplodin. Po určitém boji s mrtvou váhou těl na jeho zádech se Julian zvednul a po rozhlédnutí by viděl, že na několika místech dílna hoří. To ale nebyl to první, co udělal. Jako první si urychleně plácal vlasy, protože byly docela horké a jasně cítil smrad spálených vlasů. Naštěstí se ukázalo, že to většina jeho vlasů přežila a za oběť padly převážně divoké vlasy kolem uší, které tak byly nenávratně pryč.
Ozvalo se také cvaknutí dvojí dveří, které značilo, že oboje dveře se opět dají otevřít a může nyní odejít. Nastala chvíle volby. Buď odejde a nechá dílnu napospas pomalu se šířícímu se ohni nebo se pokusí o urychlenou pitvu či operaci Torzáčka. Jistě že byla vybrána pitva. Julian kvůli té možnosti málem přišel o vlasy. Nějaký oheň ho nemůže zastavit. Jaké překvapení ho čekalo, když se pokusil Torzáčka posunout. Za co ho totiž držel neodpovídalo tomu, co viděl, že drží. Trup i ruka byly o trochu menší, než se zdály a taky mnohem tvrdší, než by mělo shnilé maso být.
Pokud by Julian hledal nějaké vybavení na pitvu, tak by našel jen nástroje na zpracování dřeva, ale sekerky i dláta byla velice ostrá. Ať už zkusil rozříznout tkáň čímkoli, tak se to do těla ponořilo jen trochu než to narazilo na tvrdý odpor. Což muselo být poněkud divné. Torzáček se už nehýbal, ale stále občas chrčel. Při průzkumu hlavy bylo nutné si počínat opatrně, protože čelist stále dobře fungovala a když byly ruce poblíž, hrozivě cvakala. Hlava byla na omak ještě menší než zbytek těla oproti tomu, jak vypadala.
Ach ty tajnosti | +
Julian už věděl, že sahá skrze iluzi. O moment později v čele o něco zazvonil a se zvukem praskajícího skla se mu Torzáček proměnil před očima. Přestal se hýbat a vypadal jako dřevěná figurína a lehce naznačeným obličejem na hlavě a v čele, nyní prasklý, krystal.

Jakmile se na to Julian dostatečně vynadíval, tak by při zkoušení zjistil, že stejně na tom jsou o statní těla. Jen měla více končetin. Při tom pokusu pitvu by mu to asi tolik divné nepřišlo, ale Julianovi už se nedýchalo těžko. Dýchalo se mu normálně. Ohně v okolí stále hořely, ale pouze tam. Nerozšířily se vůbec nikam dále. Vypadalo to na karmu.


Skupina H2 (William)

Když Will zjistil, že tudy pro něj cesta dále asi nepovede, tak se rozhodl vrátit a zkusit jiné dveře. Tvary opět svítily, ale sotva před chvílí si vybojoval znalost svého tvaru, takže s jeho pomocí snadno přinutil otevření dalších místností. Zbývala hlavně volba, zda pravé či levé dveře. Levé mu připadaly ty pravé, tak se jimi vydal.
Tato místnost vypadala honosně a v dobrém stavu. Byla to ložnice, a to bohatě vybavená. Ohromná postel s nebesy, několikero truhlic, kamenná podlaha skrytá pod kůží ohromného medvěda, jehož hlava podle zvyku koukala do zapáleného krbu. V místnosti bylo také několik zapálených svícnů, které poskytovaly světlo, protože okny ho příliš mnoho nešlo. Ta vypadala, jako by venku bylo hodně zataženo a ještě s pořádnou mlhou, že by se za ní mohl schovávat Rákosníček. Celkem tu byly čtvery masivní dřevěné dveře. Jedny vlevo na zdi s okny, další přímo vpřed vedle postele a poslední vpravo mezi truhlicemi. Všechny vypadají zhruba stejně bytelně. Jakmile sem vkročil, tak možná Will bude mít špatný pocit. Intuice mu bude říkat, že je tu něco špatně. Na zemi u oken jsou malé kousky kamen a malty a ten sloup mezi okny je u stropu vyboulený dovnitř tak, že je k podivu, že ještě nespadl. Stropem u toho sloupu běží dlouhé praskliny. Jakmile Will šlápne na medvěda, ozve se otázka.

“Skládám se ze šesti písmen a obsahuji jich sedm. Znepokojuje mě čas, ale ne hodiny. Mám klávesy ale ne tlačítka.“


Rukavice téměř nikdy nesundává a zástěru má sbalenou ve vaku.
Belan momentálně vypadá jako v avataru.

Obrázek
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 124
Registrován: 22 dub 2021, 20:25

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Julian de Carnste » 02 lis 2022, 13:00

Co se týkalo ne zcela funkčních plánů, tenhle by byl na vrcholu. Kdyby na to byla trocha času Julian by se na sebe sakra zlobil. Ta nechutnost pod ním spolu s bolestí z náhlého zranění mu moc radosti nedělala. Nebyl ale moc čas na to se litovat ani na to moc projevovat bolest, musel jednat. Na poslední chvíli, poté, co mu povolil štít se mu podařilo i přes bolest způsobenou tím vším zapálit onu pilu a výsledek byl více než uspokojivý, když všichni čtyři padli a jeden zůstal. Automaticky zkontroloval dotekem vlasy a trochu "zchladil" byť pravděpodobně zbytečně.
Julian se s jistými obtížemi narovnal a rozhlédl se po té spoušti okolo. Musel se opřít a v prvé řadě... byl docela rád, že stojí. Zranění šlo z boku, následně šlo z ruky, ze zad a ze stehna... pálilo to jako čert... Jako první, co udělal bylo, že to léčil. I když se mu to nedařilo a měl v sobě spíše o to větší vztek, prostě tu magii tlačil na hranici léčitelství až se mu konečně podařilo zranění zahojit a zůstal jen nepříjemný pocit a vzpomínka.
Za tohle si hodlal toho přeživšího vychutnat. Pro tuhle možnost ztratil poměrně hodně.
Jistě, nebyly tu skalpely ani pořádný stůl, plus tu byl ten oheň... co ale taky podezřele nefungoval moc jako oheň. Cvaknutí značilo volnou cestu dál, ale takhle snadné to dělat nehodlal. Sehnal si nůž a pilku, rozhodně ho zajímalo v prvé řadě jeho torso, ale to se muselo poměrně rychle znehybnit. Nechtěl přeci pitvat někdo, kdo se mu tam vrtí, že ano.
Juliana vždy poměrně fascinovalo pravidlo v podobě zákazu budit mrtvé. Magie sama o sobě mu v tomhle připadala nudná, ale možnost mluvit s někým, kdo zemřel dávno před vámi? Možnost vojáka, co plní vaše pokyny? Sem s ní! Jen proč tu není zápach rozkladu?
První podivnost přišla s dotekem, když na něj dopadl neřešil to, jelikož tam byli 4 další, ale nyní? Mrtvoly nikdy nebyly tvrdé... ne takhle. Když se pokusil pilou proříznout kost... nebylo tam to, co by čekal, že tam bude. Nebylo by to poprvé, co sahal na maso. V očekávání hrudní kosti a typické vlastnosti masa, které je ještě rozpadlé ale narazil... Tohle maso nebylo ne hned... Byla to velmi povedená iluze. Musel se vzdát touhy zjistit, zda srdce stále bije a plíce se vzdouvají, nyní musel věnovat svou pozornost té hlavě. Byla na dotek mnohem ale mnohem menší! Lehce se zamračil, ale iluzi prohlédnout nedokázal. Další věc, co zapomněl... měl by si psát pomalu seznam toho, co si zopakovat. Jak ho v tuhle chvíli štvalo, že Rebekah měla pravdu.
Pak praskl krystal a to už způsobilo ještě o něco více nemilejší zamračení se.
Hlavně, když to celé viděl. Byly to snad nějaké loutky nastavené k tomu, aby reagovali? Nebo jiná magie... Proč by někdo, kdo dovede vyvolat kostlivce nevyvolal i zombie a namísto toho to obcházel? Iluzi stále prohlédnout nedokázal a i když cítil, že je blízko, přišel si kousek dále než byl předtím. Nebyl popravdě zvyklý tak moc kouzlit... A teď si všiml další věci... nebyl tu kouř, nedýchalo se tu zle - jak je tohle možné?
Nedokázal prohlédnou iliuzi... ale opravdu musel?
Svým způsobem se chvilku zamyšleně díval na ony mrtvoly... a pak mu přes tvář prokmitl velmi spokojený výraz. On nemusí vyjímat krystal - jemu stačí vzít s sebou hlavu a podívat se na to později. Otázkou bylo, co se stane, když hlavu vynese ze dveří... Ale ještě před tím se pokusil sáhnout do očí jedné z mrtvol a namísto očekávaného slizovitého pozůstatku oka tam bylo dřevo... tudíž se mohl pokusit o vyjmutí krystalu, vzít si hlavu s sebou a nebo nic neriskovat a zkusit ji zmenšit a tak trochu zabránit rozbití.
No, prozatím chtěl ozkoušet něco jiného... Dal si chvilku, aby si to promyslel, aby se prošel a aby hlavně prozkoumal, co tu je... Našel sice koš, ve kterém by se dalo něco hlavovitého poměrně snadno přenést...ale... ne, tohle nebyl jeho cíl. ¨
Potřeboval nejprve zjistit, co s tím krystalem a zda by jej nějak šlo vyjmout ideálně funkční... Měl na to 4 hlavy. První pokusy dlátem moc nedopadly, dřevo bylo příliš tvrdé. Vzal si sekerku, ale velmi špatně odhadl místo dopadu a s křupnutím krystalu se projevila pravá podoba... Nespokojeně se na to podíval a vydal se k další mrtvole.
Krystaly produkovaly iluzi a hýbaly s loutkami. Ohně, co hořely nesmrděly, stejně jako mrtvoly... Jen preventivně jim osekal hlavy, aby se snad nechtěli znovu pokusit zakousnout se. Z toho se mírně otřásl...
Dalo to fušku Julian dokonce odložil většinu zbytečného oblečení, jaké vedro se do něj u podobné manuální práce dalo. Byla třeba precizní a zdlouhavá práce, kdy nakonec získal onen krystal bez většího množství dřeva a nezničený. Jenže představa, že by tohle dělal znovu? Lehce se otřásl, jen to ne.
Zkomprimoval nakonec obě dvě hlavy do kompaktní velikosti a schoval si je do měšce... nemohl je přeci ztratit. Pak už jen vzal oblečení a poměrně nespokojeně si je prohlédl. Taky to vypadalo jak kdyby lozil kdovíkudy - což lozil... ale stejně. Nemluvě o těch pár seškvařených vlasech. Ale alespoň si odnášel zajímavý lup... když nic jiného. Opravdu by ho zajímalo, zda někdy potká osobu, co tohle vyprojektovala, měl by na něj pár otázek. Nyní ale musel pokračovat.. sebral kompot v jakože tlumoku, svázal vlasy, aby nepřekážely úplně všude a vyrazil do dveří, kterými nevešel a doufal, že tahle volba je ta správná...Cestou si prohlížel špalík dřeva s krystalem a přemítal, že tohle řešení je poměrně geniální...
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 183
Registrován: 16 bře 2020, 21:46

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od William Gavin » 09 lis 2022, 22:12

H2

Will vstoupil do místnosti, která byla prostě přímo před ním, ale záhy zjistil, že tudy se prostě nedostane dál. Ne že by se nezkusil podívat jestli něco neodvalí, jestli by se nedalo třeba odvalit pár balvanů, ale byla by to zbytečná námaha a pak... Nikdy nevím co tam bude dál. Mohlo to spadnout z nějakého důvodu. Co když tu nejsou jen golemové? Ostatně jak jinak nazvat hliněné panďuláky. Jeho paranoiu ještě více přikrmovala skutečnost že zaklínačka zmizela jako pára nad hrncem. Buď odešla a nic mu neřekla, jo to taky bylo možný, nebo si ji něco vzalo... Stejně se vrátil zpátky. Pohyboval se obezřetně, připraven s lukem mířit na potenciální nebezpečí.
"Doleva nebo doprava..." Zamumlal pak polohlasně zaklel jakousi neurčitou a nespecifikovatelnou nadávku a vydal se doleva. Prostě někam musel, nehodlal zůstat trče ne místě. Další prostory byly... jako obytné. Ložnice. A něco je tu špatně. Byl to jen pocit, ale na druhou stranu nebylo lepší na něj dát? Ale při pohledu na truhlice ho přepadla zvědavost. Zase by tu mohlo být něco co by mu pomohlo, ne? Takže se k jedné vydal, stejně pomalu jako předtím a... šlápl na toho medvěda. Hlas, který se místností rozlil mu řekl další hádanku. Ne už zase... A co když to řeknu špatně? Naštěstí nikde nebyly žádné hodiny, které by mu odebíraly čas. "Dám... si na čas." Sdělil se staženým hrdlem a ani si to neuvědomil, ale tvářil mu sklouzla kapka potu. "Proč... by v ložnici bylo tolik dveří?" Položil otázku do pléna i když věděl že mu nikdo neodpoví. Mohl bych zničit okno a dostat se ven? Neviděl ven. A není nějaká příšera i v bažinách? Určitě něco takového tam žije, měl za to že minimálně jednou Sarren na něco takového zakázku bral. Nebo mě klame paměť? A čím bych to sklo rozbil? Will tedy nejprve prošel všechny truhlice jestli v nich něco nenajde (za předpokladu že tedy nebyly zamčené nebo prázdné). Plánek, cokoli co by mu pomohlo se zorientovat by se hodilo. Pak, potom co mrknul na postel jestli si na ni může sednout a jestli neskrývá nějakou past. Pak, potom co mrknul na postel jestli si na ni může sednout a jestli neskrývá nějakou past (vybouleniny ve zdi si všiml a pro jistotu se od toho držel dál kdyby náhodou ho to mělo zavalit) si na ni i sedl. Respektive se snažil si sednout tak aby v nejideálnějším případě viděl na všechny dveře, na cokoli co by se jen náznakem mohlo pohnout. "Nic mě nenapadá, mohl bych poprosit o nápovědu?" Zdvořile vyslovil nahlas.
„Nequaquam nobis divinitus esse paratam, naturam rerum; tanta stat praedita culpa.“
(Kdyby tento svět zamýšlel Bůh, nebyl by to svět tak křehký a plný chyb, jaký vidíme.)

C. S. Lewis

| +
Malíř byl překvapen
podobným dramatem,
však do díla v zápalu
pustil se obratem.
Rozuměl velice
trpkému vězení,
které naň uvrhlo
elfčino vzezření,
neboť sám lásku svou
nemohl míti,
ač byl už hluboko
polapen v síti.
Dva krásné portréty
a neštěstí hromádka,
obě už byly pryč,
zbyla jen památka.

(báseň od Irviel)


Rianne a její způsob Valentýna... xD
| +
ObrázekObrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 535
Registrován: 19 dub 2016, 00:04

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Irviel » 22 lis 2022, 14:14

Skupina S + H1

Na jméno Freyji elfka pokývala hlavou, nicméně zaklínačka měla trochu delší proslov. ~Přeskočil tě králík?~ neodpustila si a začala se té představě smát. Celý dlouhý den asi neslyšela nic vtipnějšího. ~Těší mě, Rianne,~ prohodila. Speciální zacházení pro špičatouché, možná, ale kdo by od ní taky čekal něco jiného. Varren si po jejím představením vybavil, kde ji potkal, a to pomohlo osvažit i její paměť. "Jo! Tenhle Varren," svitlo jí, a pak se zazubila. Najednou se jí vrátily i vzpomínky (nebo spíš jejich část, kterou si jako daň nevzal alkohol) a zatvářila se jako kdyby potkala starého dobrého přítele. Oproti otázce Rianne se ale ohradila. "Houby zlodějka, zuvačka jsem byla. V lázních," osvětlila Rianne. "Ale teď už ne... už to je taky minulost," ušklíbla se takovým tím způsobem, který naznačoval, že si drží tajemstvíčka, o kterých nic neřekne. Ne, že by se někteří nemohli trochu dopídit, když vypadala jako vystřižená z pouček o tom, jak poznat Veverku, až na to, že se u ní nehoupal žádný chlupatý ocásek, který by podobnou příslušnost vystavoval na obdiv.

Nakonec se dohodli na dalším plánu a nesourodá čtveřice se dala do pohybu. Že to celé bylo velice zvláštní, to už jistě nikoho ze zůčastněných příliš nedojímalo, neboť už od začátku byli svědky nejrůznějších podivností a magických ukázek. Na vytvořeném mostku se Irviel pokoušela kráčet co nejjistěji, zkrátka si představovala, že to je jen strom, ze kterého pronásleduje nicnetušícího dh'oine. Nyní s sebou měla další osoby, které měly za úkol bránit zářící vejce před těmi neodbytnými červenými světélky. Vidět to někdo z venčí, možná by mu to připadalo i komické. S kusy železa proti roji hmyzu? Nějaká šance na úspěch tam možná byla, ale jak by to elfka viděla, tak docela malá... věděla, jak otravné uměly být mušky v horký letní podvečer. Jediné co v takovém případě zabíralo, bylo kompletně se zabalit do vrstev, nebo sedět dostatečně blízko u ohně. Potvory nenažraný krvežíznivý. A tady se jím světelného vajíčka zachtělo!

Překvapivě se ukázalo, že takhle to opravdu nešlo. A bylo po Varrenovi, nebo si to Irviel minimálně v první chvíli myslela, když jej viděla sletět do propasti. Napadlo ji, že zrovna jeho byla škoda, ale jak se brzy ukázalo, nadobro se s ním nerozloučili. Vlastně se mu nestalo vůbec nic, jen z ničeho nic dopadl kousek od nich, když se z ničeho nic mrknutím oka ocitli opět na okraji propasti. Zdá se mi to? Je to vůbec skutečné? napadlo mimoděk elfku. Nahlas si zamumlala akorát nadávku a ukázala směrem k podstavci s vejcem. Tak další pokus.

"Tohle jsi měl celou dobu u sebe?" neodpustila si poznámku směrem k trpaslíkovi, když na druhý pokus vytáhl lucernu. Pak se ale její podivení změnilo v úsměv - tohle totiž mohlo fungovat lépe, jako odlákání pozornosti od druhého zdroje světla. No a zaklínačka, ta si taky uvědomila, že má v rukávu něco lepšího a vyzkoušela vyvolat plamen. Hodně slabý odvar na to, na co byla zvyklá od Arleeho, ale kupodivu to fungovalo. Irviel zajásala, když se jim konečně podařilo dostat až na druhou stranu.

Pochopitelně to teď bylo hlavně na ní, ale měla už s vejcem docela dost zkušeností na to, aby věděla, co s ním rozhodně nemá dělat. Snad se tak v pořádku podařilo vejce postavit na nový podstavec. "Nedotýkejte se toho," připomněla pro jistotu. Svůj plášť si opět přehodila přes sebe a přes něj si urovnala luk s toulcem. Najednou získala silný, nepopsatelný pocit, že ať jsou kdekoliv, blíží se ke konci celé téhle změti místností a chodeb. Jako kdyby si chtěla svá vnitřní tušení ověřit, rozešla se k levým dveřím, do kterých nakoukla a pak pokývala hlavou. Tamhle už byla, přeci se nebude vracet... "Tudy ne," řekla jen nahlas a vydala se k dveřím napravo.

Nová místnost byla kulatá a měla schody, co vedly nahoru i dolů. Vypadalo to, že obojí byla slepá ulička a pak už zbývaly jen dveře doprava, nebo doleva. Irviel se sehnula ke zlomenému luk ua chvíli si jej prohlížela. Dumala na tímhle místem a rázem k ní taky přišel pocit, že tady nejsou sami. Ne v této místnosti, ale v těch dalších, které zatím ještě neviděli. A že to bylo důležité k rozklíčování všeho. Možná se bude muset pro někoho vrátit? Možná někdo nesl důležitý předmět? Příliš mnoho otázek, ale ty pocity v ní sílily. Irivel nad tím přestala přemýšlet v momentě, kdy se v její hlavě ozvala další hádánka.

Irviel dumá | +
~Kroužím, kroužím, stále v kruhu, přitom stále kupředu. Nikdy si nestěžuji, nezáleží, kam mě zavedou.~ zaznělo tentokrát. Irviel se tlumeně se zasmála, jen tak pro sebe. To je jasné, tohle je přeci Assam, pomyslela si, když si vzpomněla na svého elfího kamaráda, který se pořád dokola snažil hledat nové komando a pak stejně končil akorát u stolu nad partičkou kostkového pokeru. Ale ať už jí ta podobnost mohla připadat jakkoliv přesná, usoudila, že správná odpověď to nejspíš nebude. Zamyslela se nad tím tedy z trochu širšího hlediska.

"Vír!" zvolala náhle, když ji spontánně napadlo, co kroužilo a přitom se to hnalo kupředu, ale pak se poškrábala za špičatým uchem. "Ale ten nikdo nikam nevede, že?" zamyslela se. Metafory nebyly moc její parketa, zvláště když netušila, zda jde o metaforu, nebo tu věc skutečně někdo nebo něco někam vede. Vypadala bezradně, ale nebyla na to sama. Možná ostatní přijdou s jiným nápadem?
Obrázek

Irviel aep Savinne

Lukostřelkyně a šípařka
Bývalá Veverka, teď prostě rebelka
~"Yeááá!"~

Kostkový poker | Elder speech

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 86
Registrován: 27 bře 2018, 12:00

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Varren » 22 lis 2022, 22:17

Skupina H1S (Varren, Rianne, Freya, Irviel)


Trpaslík měl toho věčného bloudění plné zuby. Někdo by si možná vzal olůvko a pergamen a začal kreslit síť chodeb, kterou prošli, ale Varren byl muž slova. A i když mohl umět do pěti napočítat – a často i víc – geometrie mu byla na hony vzdálená. Stejně už v té změti chodeb ztratil přehled, kudy šli.
A co bylo o to záhadnější, nebyla tu jen jejich trojice. Potkali se i s elfkou, kterou potkal kdysi dávno v hospodě. Jak jen to bylo možné? A zjevně tady už nějakou dobu strávila, protože je zkušeně zasvětila do toho, o co se s zářícím vajíčkem pokoušela.
První pokus dopadl neslavně. A málem i pro jeho kalhoty. Když totiž nohou šlápl do prázdna, příšerně se v tu chvíli lekl. Měl pocit, že je to jeho konec. Že prostě spadl a bude padat. Ale jeho střemhlavý sestup do temnoty netrval dlouho. Jen padl na záda a ani ne tak prudce, aby si vyrazil dech.
Kdyby byl jen trochu čipernější, dost možná by zareagoval víc spontánně – udělal by pár kroků stranou a pozvracel se. Takhle se mu ale jen nepříjemně zkroutil žaludek, ale on i jeho pradávná snídaně, nebo její poslední titěrné zbytky, zůstaly na svém místě.
Pro druhý pokus vytáhl lucernu, kterou měl připevněnou na opasku. „Ne,“ prozradil tmavovlasé elfce, která se zeptala, jestli ji táhne už od začátku. Možná to myslela jinak? Ale byl příliš utahaný, aby za podobnou otázkou hledal nějaké jinotaje. „Sebral jsem to v jedné z chodeb…“ pokrčil rameny. Mohl být rád, že ji při tom pádu na záda nerozbil. To by z něj taky mohl být flambovaný trpaslík.

Na druhý pokus se jim podařilo postoupit dál, pryč z té temné podivné místnosti. Tentokrát ani nikdo nikam nespadl.
Varren netečně sledoval novou místnost. Necítil nic, jen únavu, která ho tížila jako mlýnský kámen. A tak poslušně skupinu následoval tam, kam se rozhodla vydat.

A v další místnosti je čekala, jaké překvapení, další hádanka. Jako první se ozvala Irviel.
Varren navazuje | +
Při jejích slovech o víru si Varren vzpomněl na zkazky o Hlubině Sedny. Tam se prý taky ztrácely lodě. Že by ten vír ústil jinam? Nasadilo mu to brouka do hlavy. Ten krouživý pohyb.
Trpaslík se rozhodl nepřemýšlet nad tím jen teoreticky, ale i prakticky. Elfčina slova o víru ho inspirovala. „Kroužím, kroužím stále v kruhu…“ zakroužil prstem ve vzduchu, vodorovně, jako by napodoboval kroužení vody ve víru někde pod mostem nebo za veslem. Ale jak se takové víry pohybovaly? Kdyby takhle kroužil prstem a hýbal jím doleva nebo doprava, tedy někam vpřed, připadalo mu to moc komplikované. Na druhou stranu, kdyby to zkusil vertikálně… a v té chvíli trpaslíkovi seplo. „Je to kolo! To se točí kolem své osy, pořád dokola. Samo nikam nemíří, protože je upevněné na oji, ať už jde o vůz nebo o trakař, protože tomu pak udává směr ten, kdo je někam tlačí nebo táhne. A stěžovat si nemůže, protože nemá ústa, ha!“ zazubil se, tohle mu vlilo do žil alespoň trošku energie. Jo, tak přece jen z té své unavené mysli ještě dokázal vymáčknout trochu rozumu.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 124
Registrován: 12 srp 2021, 11:49

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Freyja an Varg » 23 lis 2022, 08:37

Skupina S + H1 (Freyja, Varren, Rianne, Irviel)

Breptání Rianne začala už tak nějak víceméně ignorovat. Ještě, že neviděla, co se dělo za ní a proč se jim první pokus o přenesení vejce na druhou stranu nezdařil. Přičítala by to totiž za vinu zaklínačce, když kolem sebe mávala zbraní, aby mušky odehnala, Ona, zaklínačka, a není schopná si poradit jinak, například znamením.

Při druhém pokusu už ovšem měli mnohem větší štěstí a všichni se poučili ze svých chyb, aby tak došli do zdárného konce. Neměla čas se ohlížet za sebe, musela se soustředit na to, aby chránila vejce svým štítem co možná nejlépe. Nakonec se jim opravdu podařilo dosáhnout druhé strany, aniž by chtivé mušky vejce zničily. Ulevilo se jí. Zase o malý kousek blíž východu - tedy snad. Sice svou možnost proměny zažehnala, ale to neznamenalo, že by se cítila dobře. Chtěla se konečně nadechnout čerstvého vzduchu a vidět kolem sebe volnou plochu, žádné kamenné zdi.

Elfka se jala odevzdat vejce na podstavec a upozornila je, snad pro připomenutí - pro tu zaklínačku bylo jistě třeba - aby na vejce nesahali. Intenzita světla se začala zvyšovat, až si na chvíli musela dát dlaň před oči, protože byla navyklá na přítmí. Světlo odhalilo dvoje dveře. Elfka neotálela a vydala se vpřed, aby jim po chvíli sdělila, že těmi jedněmi dveřmi jít nemají. Nezpochybňovala její úsudek. Dokázala si vydedukovat, že elfka možná v oné místnosti už byla, proto tam nehodlala jít znovu, takže ji následovala do druhých dveří.

Další místnost a další prodloužení jejich cesty ven. Začínala pochybovat o tom, zda vůbec tyto toulky mají nějaký konec, který by je dovedl k dennímu světlu. Místnost vypadala jako bývalá zbrojnice. Oboje schodiště nikam nevedlo, ale díky svitu lucerny si všimla, že na každé z bočních zdí jsou jedny dveře. To si zase budou muset znovu vybírat mezi dvěma variantami? Cítila se už strašně unavená.

Opřela se o jednu ze zdí, zavřela oči a rezignovaně vydechla, když v tom se znovu ozval ten známý hlas s hádankou. Elfka a trpaslík začali polemizovat o tom, co by mohlo být správnou odpovědí. Do debaty se nijak víc nezapojovala, ale trpaslíkovo řešení jí přišlo jako více pravděpodobné, proto tak trochu líně stále se zavřenýma očima pronesla: “Souhlasím s verzí mistra trpaslíka.” To bylo to jediné, čeho se od ní dočkali.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 188
Registrován: 24 dub 2021, 18:31

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Rianne » 23 lis 2022, 21:45

Skupina S + H1

Podívala se na elfku a povzdechla si, když se začala smát. Na to rozhodila rukama. ~Jo, už je to tak. Utíkal do jeskyně, chtěla jsem ho chytit, nechytila a on mě přeskočil a asi to byl hodně hustej skok, protože vzápětí se uvolnila zem a já se octla dole. pořád hladová.. A pak procházíme chodbama, kde byli samé shnilé jídlo.~ Řekne smutně k Irviel a na její seznámení nadšeně kývne, holt pokec s elfkou je lepší, než se skelližankou a ne moc hovorným slovutvorným Varrenem.

Irviel se ohradila nad slovem zloděj. Nad tím se musela zase Rianne lehce zahihňat. Hodně sarkasticky mrkne očkem. ~To říkají všichni.. Včetně mě. I když je pravda, že já neříkám, že jsem zlodějka, ale muzikant.. A stejně mi nikdo nevěří a zazpívat bych dokázala!~ Řekne s neskrývaným nadšením a neuvědomující si fakt, že muzikant hraje, ale nezpívá. "Ale ať jsi byla cokoliv, tak je to fuk, jestli jsi dokázala zloděje obrat o kalhoty, tak jedině dobře." Řekne v obecné, do které se vrátila, protože co kdyby někdo něco chtěl dodat? Krátkej pokec by i uvítala. Ačkoliv od Varrena už to asi moc nečekala díky jeho evidentním bolestem hlavy a únavě a Freyja? Ta jen vrčí a cení zuby. Tu se radši rozhodla ignorovat pro její dobro i dobro všech, protože by opravdu nerada, aby se proměnila na blešatý chomáč chlupů se zubama velkýma jak prst. Nemusí vidět z blízka všechno.

Plán byl jasnej, sice to nebyl ten plán, který preferovala Ria, ale na druhou stranu, kdo se s tím vejcem měl cpát. Takže na rozkaz Irviel se jala ho bránit jak nejlépe mohla. Sekala, syčela a prostě se snažila všelijak odrážet můry a potvory. A málem přišli i během tohoto plánu o společníka. Pravda neviděla moc.. Vlastně skoro vůbec, takže ani nemohla na Varrena zavolat když světlo zmizelo a objevilo se zase na tom místě. Ale napadlo jí Igni. Co když se ty potvory bojí ohně? Nebo spíš, jsou přitahovány ke světlu.. Za zkoušku nic nemohla dát, protože jinak by tady s tím vejcem byli tak dlouho, dokud by nevyseděli druhé. Zastrčila tedy dýky a připravovala si znamení.

A k překvapení všech to fungovalo. Oheň sem, oheň tam. Ria si vlastně to sesílání ohněm užívala a jančila jak malá. Div při tom nezačala i zpívat, ale bylo to konečně nějaké rozptýlení a doslova. Vejce se podařilo dát na místo a zaklínačka tedy ještě jednou s úsměvem vyslala Igni, než bylo po všem.
Obrázek

Světlo sílilo. Pro ostatní to možná nebyl takový šok, ale oči zaklínačky dostávali pořádnou dávku. Rychle si skryla rukou oči a snažila se přivyknout si na světlo. "Herdek, kdo takhle zase udělal světlo!" Postěžuje si a pak se po chvíli konečně rozhlédne po místnosti i po ostatních. "Nevím jak vy, ale byla to celkem zábava. Zkusíme si to ještě jednou? Stejně za dalšíma dveřma bude další hňupovina, tak proč se nepobavit někde před dalším utrpením a hlavně, před dalšími hlasy, kteří nám budou určitě dávat další hádanku a.." Začne, ale to se u dveří objeví ten hlas a Rianne si už jen povzdychne, zakroutí hlavou a v myšlenkách prokleje tvůrce až do stého kolene.
Hádanky | +
"Jako bych to neříkala. Ale hmm. Kroužím, kroužím, stále v kruhu, přitom stále kupředu. Nikdy si nestěžuji, nezáleží, kam mě zavedou. To zní spíš, jakobychom to byli právě my. Protože se kroužíme v kruhu stále kupředu. Pche." Odfrkne si a promne si kořen nosu. Irviel hlásí cosi o víru, Ale to jí vymluví Varren, na kterého se podívá. "Kolo? To se přece.. No jo. To jede kupředu, krouží.. Varrene, tys na to kápl!"
Řekne nadšeně k Varrenovi. "Jak říká Freyja, souhlasím s trpaslíkem." Řekne a podívá se na dveře a kousne se do rtu. "A nyní by to chtělo ty správné dveře ven. Co říkáte na ty.. No.. V pravo?" Řekne nejistě.
Obrázek

"Kdo jinému monstrum zabije, ten na něj vidlema. Možná to není kdovíjakej citát, ale sedí to dokonale, místo toho, aby ti držgrešle zaplatili za hlavu té příšery." - Rianne

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 338
Registrován: 20 říj 2018, 22:36

Re: Hádankový Labyrint

Příspěvek od Belan » 26 lis 2022, 03:38

Skupina H2 (William)

Will se nakonec rozhodl, že nezkusí okno rozbít a pustit mlhu dovnitř, místo toho napodobil předchozí návštěvníky, o kterých nic netušil, a také prošel obsah truhel. Aspoň těch odemčených. V nich našel různé docela kvalitní oblečení, pěkně poskládané. Jedna truhla jeho snahám odolávala, protože byla zamčená. Will si prohlédl i zbytek místnosti a rozhodl se vyhnout okolí oken, kde to vypadalo, že to možná spadne. Skoro jako v potvrzení jeho myšlenek se z prasklin sneslo trochu prachu. Následovala kontrola postele, zda v ní není past. Postel skrývala mnohá nebezpečí a to v podobě měkkých polštářů a hutných peřin, z pod kterých by se nikomu nechtělo do studeného rána. Pokud by Willovi pomohlo si lehnout, nic mu nebránilo.
Naneštěstí mu to ani nepomohlo, protože řešení bylo nejspíše na jazyku, ale přitom těsně mimo dosah. Rozhodl se tedy požádat o nápovědu, podobně jako se u to už jednou vyplatilo. Žádná změna se neozvala, ani nebyla na první pohled patrná. Ale na ten druhý… zase ty symboly na stěnách! Mihotaly se lehkým bílým světlem.
symboly | +
Přesýpací hodiny
Slunce
Hrnek
Cesta
Podivný stolek na třech nohách
Prapodivná konstrukce s vyobrazenou abecedou


Skupina P (Julian)

Julian si při „pitvě“ začal pokládat ty správné otázky. Ale odpovědi na ně neměl. Při pokusu podívat se do hlavy jedné zombie zjistil, že je to jen iluze, kterou udržuje v chodu krystal v čele loutky. To ho velice zaujalo. Nejprve oddělil hlavy od těl a pak se pokusil vyjmout krystaly z čel. Se smíšeným úspěchem. Při pokusu uvolnit další krystal ho opět prasknul a tím krystal přestal fungovat. Přeci jen pracoval přes iluzi naslepo i když věděl, kde krystal hledat. Další pokus už slavil úspěch a Hlava byla zredukována na kousek dřeva s krystalem. Zbylé dvě hlavy se rozhodl zkomprimovat a vzít s sebou, protože kutat krystaly tady už se mu nechtělo. Sbalil tedy své poklady do váčku na hůl, komprimované hlavy do měšce, dal do pořádku sebe i své oblečení a vyrazil na cestu do další místnosti.
Tato místnost je kulatá, kamenné stěny, dřevěná podlaha a nad ním jsou vidět trámy a na nich plochá prkna. Hned vedle něj jsou zatočené schody dolů, které ale brzy končí kamennou zdí. Naproti Julianovi jsou schody vzhůru, které také nikam nevedou, jako by byly zakryty stropem. Nejsou tu žádná okna, a byla by tu docela tma, kdyby Varrenova lucerna opět neosvětlovala okolí. Ve stěnách jsou vyhořelé pochodně. Místnost není prázdná, spíše urychleně vyprázdněná. Zbylo zde několik stojanů a znalí by mohli správně tipovat, že byly na zbraně. Luky, toulce, štíty, brnění či meče. Teď tu z nich zbyl pouze jeden zlomený luk pod jedním ze stojanů. Dveře jsou po levé i pravé straně. Také je tu smíšená čtyřčlenná skupina. Trpaslík s lucernou, dvě elfky a štítonoška.

Skupina H1S (Varren, Rianne, Freya, Irviel)

Varrenova nerozbitná lucerna osvětlila novou místnost a jeho nápad zase cestu dál. V odpověď se ozvalo dvojí cvaknutí dveří. Irviel měla lehký pocit, že aby mohli kupředu, budou v budoucnu muset zpět, ale ještě ne. A něco bylo s tou cestou špatně. Rianne, která byla až nezvykle tichá, hlasovala pro pravé dveře, že jsou ty pravé na cestě ke konci.
Skoro jako v odpověď se ty levé otevřely a do místnosti vešla světle blond osoba s uzlíčkem na holi jako Honza na výprav do světa na zkušenou. Julian se rozhodl přidat do skupiny.

Nejspíše nastala nějaká výměna informací o tom kdo je kdo a kam co (ne)vede. Julian si také mohl všimnout pekáče s kostkami, který někdo nesl, pokud nezůstal opuštěn v Temnotě, a nejspíše by ho trochu zaujal. Jediná další cesta tedy vede tam, co navrhovala Rianne. I Irviel připadají ty dveře jako ty správné. Po otevření vedou do další místnosti, která už není tolik temná.
Místnost měla přibližně oválný tvar a byla bohatě zdobená freskami na zdech, obložením sloupů, luxusním nábytkem i huňatými koberci. Byly zde i skleněné klícky, ve kterých se nacházely všelijaké exotické a překrásné rostliny. Bylo zde i několik vybavených knihoven. Celá místnost vypadala, jako by jejím jediným cílem bylo shromáždit co největší množství exotických věcí a vytavit je na odiv. Spolu s koberci a mnoha měkce čalouněnými sedačkami u stěn to vypadalo jako vyčkávací místnost někoho, kdo měl příliš mnoho peněz. Další překvapení vás mohlo čekat, pokud jste prozkoumali i mnohé skříňky. Skrývaly totiž někdy netušené poklady či překvapení. Některé skrývaly spousty polštářů různých velikostí a tvrdostí, jedinou společnou vlastností bylo použití purpurové barvy ve zdobení, stejně jako na sedačkách. Další skříňky ukrývaly různé lahve, které byly podle váhy plné. Některé lahve vám dokonce mohou být povědomé, protože pocházejí z vaší domoviny a obvykle v nich býval alkohol. Asi největším překvapením byla skříňka, ze které se po otevření vyvalil chlad, a skrývaly se v ní vinné lahve. Dveře, kterými jste přišli byly náhle bohatě zdobené uměleckou dřevořezbou a zlatým obkládáním, stejně jako dveře po vaší levici i pravici. Před vámi dveře byly také, ale byly mnohem méně zdobené a neměly na sobě žádné zlato.
Místnost také nebyla prázdná, byla lehce zabydlená, jak si zerrikánská kumpanie udělala pohodlí. Někteří odpočívali, další pilně kopírovali knihy, co jim přišly pod ruku.

“Dosáhli jste Pána. Až zde budete všichni, Pán vás přijme ve své pracovně. Pokud si přejete setrvat, využijte Čekárnu a vyčkejte na ostatní. Pokud si přejete cestovat dále vězte, že zde budete hledáni, až budete pozváni ke vstupu.“

Ozvalo se pro nově příchozí. Po tomto setkání bylo nejspíše všem jasné, co to znamená. Někdo další tu ještě bloudí a dokud nebudou všichni pohromadě, dále se nedostanou. Ale kde by ti další mohli být? Ve které části toho prokletého bludiště?
V jeden moment Irviel přišla k nezdobeným dveřím a přejela přes ně rukou a byla si jistá. Následně se otočila a zadívala se přes místnost. Došla ke dveřím vlevo od ní. Zerrikánci by věděli, že to byly ty, co se odmítaly otevřít. Ani nezkoušela kliku, odemčené byly, jen na ně položila ruku. Tady to bylo. Aby mohli kupředu, bylo nutné jít zpět. Tohle byla jediná cesta, jak se tam dostat. Jediná další cesta by potřebovala tým. Zbývalo se rozhodnout. Zkusit jít s týmem nebo se zabývat tím pocitem, že je něco špatně a jít tou cestou.

cesta tam a zase zpátky | +
Vypadalo to, že nikdo se příliš nehnal za hledáním dalších ztracených. Irviel bylo jasné, že přes Temnotu by se sami nedostali, bylo nutné tedy jít tudy. Zatlačila do dveří, které se ani nehnuly. Zatlačila více, ale bylo jí jasné, že dveře na druhé straně něco blokuje. Bouchla do dveří pěstí, protože to vypadalo, že bude muset přesvědčit tým, aby šel znovu Temnotou, když se ty dveře najednou otevřely, ale dovnitř. Měla pocit, že ji ty dveře jen o vlásek minuly, ostatním by připadalo, že ji trefily. Rázem bylo jasné, proč dveře nešly otevřít. Za nimi byla hromada kamení, která se lehce třásla. Kamení zůstávalo v původní místnosti i když to vypadalo, že spadne otevřenými dveřmi dovnitř.
Kamení se viditelně lehce třáslo a když Irviel položila ruku na kámen před sebou, cítila rázové vibrace vždy s krátkou pauzou mezi nimi. Jako když někdo hrabe plnou náruč. Najednou se k ní vylila kaluž bláta, nebo to tak aspoň vypadalo. Mnozí by podle odstínu jistě poznali materiál, co tvořil golemky, které po cestě potkali. O moment později se vztyčili do své nízké výšky i tady. Kývli a začali se cpát zpět do místnosti a při tom odtlačovat velký balvan v cestě. Zapření chvílemi o sebe, chvílemi o futra a chvílemi snad o nic.
Po chvíli tohoto představení se uvolnil prostor ve vrcholu dveří a bylo vidět lehké šero další místnosti. Sutiny byly odhrabávány z cesty. Jak závalu ubývalo, bylo vidět více a více pracujících golemů, jak tahají materiál pryč do místnosti, aby vytvořili průchod. Někteří se dokonce roztekli a natáhli, aby kolem dveří utvořili tunel, aby se sutiny nesesuly a opět nezablokovaly dveře.
Místnost byla celá kamenná a očividně nyní plná kamenného prachu, ale jinak vypadala prázdně, až na dveře na protější stěně. Jakmile vstoupíte, do nosu vás udeří pach kamenného prachu a spáleného kamene, podobně jako do uší hluk z tahání a sypání sutin. Ale cesta dál je volná.


Rukavice téměř nikdy nesundává a zástěru má sbalenou ve vaku.
Belan momentálně vypadá jako v avataru.

Obrázek
Obrázek

PředchozíDalší

Zpět na Questy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník