Labutí jezero

Na celém Kontinentě se snad nenajde jediná vesnice, kde by někde u cesty nestála ošuntělá dřevěná vývěska s přibitými vzkazy a inzeráty. I začínající dobrodruh dokáže mezi výhodnou nabídkou slepičích vajec a přisprostlou milostnou poezií snadno najít zakázku, ze které by mohla koukat slušná odměna, ať už jde o pomoc s nestvůrou, ztraceným dítětem, a nebo obyčejnou sezónní pomocí na poli...
V tomto fóru probíhají hry vedené vypravěčem. Questy je možné hrát paralelně s hrou v eventu nebo volné hře.
Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 78
Registrován: 22 dub 2021, 20:25

Re: Labutí jezero

Příspěvek od Julian de Carnste » 11 dub 2022, 00:57

Zarazilo ho, když cizinec použil místním lidem... Mohlo to znamenat, že je zdaleka? Zamyšleně si jej prohlédl. Zatím neměl mnoho indicií, tak si jej zaškatulkoval jako někoho z hodně daleka, kdo rozhodně není ze Severu. " To se nijak nevylučuje." opravil ho s klidem a pokynul mu aby usedl. " Šaty dělají člověka... a kápě nebývá šat obvykle příjemné společnosti. Neberte to jako urážku, ale každé dítě bez potíží obvykle cizince v kápi nezařadí mezi poctivé obchodníky, či šlechtu." dalo by se říci, že omluvný tón v té části neberte to jako urážku bylo třeba si domyslet, ale ani se neobjevoval nějak extra útočný. Tridamský Baron mluvil s rozvahou a jistou dávkou snahy zjistit o cizinci, co nejvíce. I proto pouze... konstatoval. To bylo nejblíže větě, jež pronesl. Původní význam ale byl jasný - Šaty dělají člověka a kápě zloděje. Proneseno jako konstatování a s bezelstným úsměvem.
" Je mi ctí vás poznat, Levire." podobné jméno nikdy neslyšel a i proto se dále domníval, že cizinec dost možná pochází z velkých dálek. Možná pro odlišnosti na obličeji či pro nějaké zjizvení tvář skrývá? A nebo prostě jen nechce aby ho poznal později. Julianovi na mysli vytanul hned několik možných variant něčeho podobného. Dost možná mluví se samotným pánem panství? Nebo pohůnkem, co se chce mstít? Či doopravdy cizincem, který snad mluví pravdu? Jistý si být doopravdy nemohl. I proto se rozhodl přistoupit na hru tajností. On nepoví své jméno a cizinec nebude muset odhalit svou tvář, byl s ním však ochotný sedět u jednoho stolu a mluvit s ním.
Cizinec se též mohl chytit oné přátelštější verze svého jména. Julia mu tak náznakově dával najevo, že poslouchá a také, že je ochotný udělat krok k přátelské a smysluplné konverzaci.
" Pochopitelně." dodal směrem k jeho historce, ze které mu nevěřil ani slovo, od pozvánky přes onu záhadnou záležitost. " Možná to není zřejmé." Bylo. " Ale zaopatřený jsem dostatečně. Avšak... věřím, že je slušné vyslechnout žádost spolustolovníka a rozhodnout se na základě více informací později. " nechtěl ho zcela odmítnout... ale ani neměl pocit, že by mu zatím měl pomáhat, rozhodně ale nebyl proti tomu, aby cizinec přisedl ke stolu a pohovořili spolu. " Třeba se skutečně ukáže, že bych mohl být nápomocen." nechal otevřenou jistou část a také jej zajímalo jakou nabídku by mu tento muž mohl dát... třeba by tu bylo něco, co by jej dostatečně zaujalo? Neměl by tak říkajíc soudit knihu dle obalu.
I proto zvolna upil medoviny a vyčkával, co se dozví dalšího.
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 133
Registrován: 16 bře 2020, 21:46

Re: Labutí jezero

Příspěvek od William Gavin » 16 dub 2022, 14:27

Will jen zlehka stočil rty do úsměvu. "Omluva přijata." Prohlásil zlehka jemně, ne tak nafoukaně jako to vypadá napsané. Protože to snad bylo něco co by sebevědomá žena řekla ne? Co by řekla Rhia? Těžko říct. Ale napadlo ho že hrát si na ni není až tak špatný nápad. A to ji zas až tolik neznám. Will se mohl jen domnívat co by udělala, ale alespoň mu to dodávalo pocit jakési jistoty. Byla to hra a on se nesměl prozradit. Jistěže to bylo moudré. Cizinec pochopil z jakého důvodu k němu Will přisunul číši i proč ho pak pozorně sledoval. Polknul. Určitě polknul. To nebylo hrané a když tak vážně dobře. Jinými slovy buď tomu doopravdy nic není nebo je to vážně dobrý herec. Zlehka sevřel prsty kolem nízké stopky číše. Pamatuj, sklenička se drží za stopku. Ne za skleničku, to dělají muži. A pak tam zůstávají otisky... Další z nevyžádaných rad. Nakonec váhavě přivoněl k nápoji a když lehce usrknul vína překvapila ho jeho chuť. Bylo vynikající. Muselo být drahé. No jasně, chce na tebe zapůsobit. Ale proč? Proč tak drahé? Kdyby mě plánoval dostat tak nekoupí nebude tak drahé. Protože drahé být muselo. "Je vynikající." Ocenil výběr a do hlasu se mu chtě nechtě prodralo uznání. "Voní jako léto." Neubránil se představě louky zalité slunce plné květin. Jen pár mráčků kazilo ten dojem. Tak například když mě nechce sbalit, proč na mě plýtvá tak drahoceným nápojem? A ples? Proboha jaký? Will v tuhle chvíli byl zalezlý na univerzitě, takže o společenských událostech věděl pramálo a i kdyby nějaká studentka našla odvahu ho pozvat odmítl by. Musel, pokud chtěl klid, který mu teď tak vyhovoval. Nicméně překvapení se dalo vyložit i tak že zrovna tuhle odpověď nečekal. "Většina lidí by přinesla kytku. Tohle je novinka." Což se dalo vyložit jako tak že ho jako dívku zrovna tohle zaujalo.
To že by jeho duše nestála za shlédnutí přešel Will bez komentáře, překvapilo ho to. Takhle si vlastně sám podkopá nohy, vždyť mi přiznal že je nebezpečný! Will jen mírně, překvapeně nadzvedl obočí. Hah? Jenže takhle to bylo ještě zajímavější. Pozvánku si mohl cizinec založit do knížky a tu do knihovny na bůhvíkolik let, to ho nezajímalo, mnohem, mnohem zajímavější byl on sám. Tajemství, podivná schůzka připomínající... obchod? Ano, naverbování nebo tak něco. To jitřilo Willovu zvědavost, byla to jeho slabina. Stejně jako můru přitahuje světlo svíčky. Přesně takové to bylo. A od dob co cestoval se Sarrenem se moc věcí nedělo. Dokázal bych ho namalovat? Napadlo ho mimoděk. Kdyby ano mohl by ho pak někdo poznat. Nikdy jsem o něm neslyšel. Což bylo podezřelé. Will nějaký menší přehled o rodech měl, ne úplně aktuální, ale jeho rodina sloužila šlechtické rodině a on sám měl být osobním sluhou. To znamenalo mít alespoň minimální přehled.
"Willhelmina." Nepodal mu ruku, nevstal ani neřekl příjmení. Ostatně U Bohyně jako jaké příjmení? Měl vybrat to hraběnčino? Nebo dívčí své matky? Zase na sebe nechtěl upozorňovat. Ale nemohl upozornit ani na hraběnku. Nebo teoreticky mohl, ale aby se mu to zase nevymstilo. Jako měl v plánu ho použít, ale tohle setkání smrdělo. Musel být opatrný. A pak podat ruku k polibku? Jako aby viděl moje ruce? Ne. Chloupky se daly zlikvidovat, ale nemohl zamaskovat jemné detaily, třeba krátké nehty, dlaně které byly zvyklé pracovat, teď trochu jemnější, protože práce v archivu toho nežádala tolik, ale i tak. A jako aby mi líbal ruku chlap tak to jako fakt ne. Ostatně čarodějové také nepodávají ruku jen tak někomu, zaklínači by stačil přece pouhý dotyk... Jak mu Sarren prozradil. "Will stačí." Pousmál se zlehka. "Rodiče to nedomysleli do důsledku." Odvedl pozornost od společenský lapálií, nebo se o to alespoň pokusil. Pobaveně zakroutil hlavou, protože jako na dítě fakt nechcete volat Willhemino vrať se! nebo Willhemino nešij sebou! "Ráda vás poznávám Levire." Další jemný úsměv, i když váhavý.
"Ne... tam namířeno nemám." Přiznal po kratší odmlce. Nechápal co tím onen Levir sleduje. "Bohužel, neměla jsem tu čest." Zaobalil to zdvořilými slůvky. Zatímco mu srdce malinko poskočilo. Ve vzduchu bylo dobrodružství. Asi něco jako když se vsadíte (a jako visí nad vámi hrozba výzvy když selžete). Šlechta ano, ale jak správně odhadl ne vyšší, jinak by ji měl. To je ta akce jak hledá ženu že? Pátral mezitím v paměti co tak prošlo univerzitou, protože drby jsou prostě drby.
"Zní to zajímavě." Připustil. Jako jemu po tom byla putna, neměl v plánu se účastnit nějakého plesu, děvče si dokázal najít sám a hlavně to hradní pán sháněl ženu. A Will se jeho ženou stát fakt nehodlal (už jen tyhle úvahy svědčí o tom že Rianne má špatný vliv). Ale dívce by se to líbit mohlo. Myslím. Je to přece příležitost ne? Ale je tam někde břitva bacha na to.
"Přiznávám, že..." Will se ne úšklíbl, ale spíše tak jako našpulil rty "jsem zklamaná." Tak tohle neznámý, Levir, asi nečekal a proto hned pokračoval. "Takhle jsem si vílu kmotřičku vážně nepředstavovala." Dodal a pobaveně se usmál. Cílem bylo vést jednoduchý, pokud možno vtipný dialog. Schválně jestli se podřekne. V něčem, v čemkoli! Bylo to záhadné, tajemné a- no prostě zvědavost kočku zabila, že jo. Kromě zvědavosti, podivného nadšení z dobrodružství, které se snažil zamaskovat cítil i kdesi hluboko něco jako... vztek. Tak si to vemte. Vybere si mladou naivní holku a pak ji vymáchá v něčem špinavém. Ti co se skrývají ve stínech mají vždy co skrývat. I kdyby to byla hloupost, banalita, tak se člověk začne skrývat, i když k tomu nemá důvod. Pak zvážněl. "Zní to vážně dobře. Je to příležitost." Připustil, teď už ne tak žertovným tónem. "Ale to je jen jedna strana mince, že?" Teď ta břitva. Zvedl bradu o něco výš, snad aby vypadal že si jako dívka dodává odvahy. "Nezmínil jste zbytek. Všechno něco stojí a já..." váhal. Takhle by váhala dívka ne? "jak jsem řekla jsem opatrná. Nemám ráda neúplné informace, vyslechnu si vás," to bylo jediné co prozatím hodlal slíbit "ale rozhodovat se budu až poté co budu vědět vše." I když Will tušil, že všechno se beztak nedozví.
„Nequaquam nobis divinitus esse paratam, naturam rerum; tanta stat praedita culpa.“
(Kdyby tento svět zamýšlel Bůh, nebyl by to svět tak křehký a plný chyb, jaký vidíme.)

C. S. Lewis

| +
Malíř byl překvapen
podobným dramatem,
však do díla v zápalu
pustil se obratem.
Rozuměl velice
trpkému vězení,
které naň uvrhlo
elfčino vzezření,
neboť sám lásku svou
nemohl míti,
ač byl už hluboko
polapen v síti.
Dva krásné portréty
a neštěstí hromádka,
obě už byly pryč,
zbyla jen památka.

(báseň od Irviel)


Rianne a její způsob Valentýna... xD
| +
ObrázekObrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 75
Registrován: 04 dub 2018, 10:39

Re: Labutí jezero

Příspěvek od Samuel » 17 dub 2022, 10:20

Když se Caityr ohradila proti kupování sluhů, Sam se jen uculil. Ach, jeho manželka aktivistka.
Ale na nějaké další dobromyslné popichování se nedostalo, protože před nimi přistálo víno. A původce jejich nečekaného přípitku se záhy představil. Tedy poté, co mu dovolili, aby si mohl přisednout.
„Samuel z Claremontu,“ představil se Samuel svým alias. „Těší mě, Levirade.“ Usmál se na něj, ale tajemný cizinec si mohl být jistý, že úsměv i ta fráze jsou čistě společenské. Mágovy oči se na něj neusmívaly.
Momentálně byl ve stádiu sběru informací, raději sám naslouchal a pak teprve jednal. S povděkem tedy přijal, když se do role vyjednavače vložila Caitir. Když se k němu jeho manželka pobaveně obrátila a poznamenala, že jejich možný kolega použil tak otřepaný trik, jen pokrčil rameny s lehkým úsměvem: „No, třeba mluví pravdu. Třeba zrovna v jeho rukou jsou opravdu zcela neškodné a napáchají škodu až v těch dalších, do kterých ty dokumenty milostivě svěří.“
A pak se zase vrátil k upřenému pozorování muže před nimi, jako zerrikánský tygr čekající, až jeho kořist ukáže slabost, jíž by mohl využít. „Řekněte mi, Levirade, jde o oficiální snahy našich společných přátel, nebo o nějakou samostatnou, nezávislou akci?“ zeptal se nenuceně a pohrával si při tom s pohárem vína na stole.
Levirad jim pak představil, jak budou moci s Kai infiltrovat daný zámek.
Mimo herně:
Pokus o telepatii - magie 3
Samuel hodil/a 3d6 a součet kostek je 6:
2, 2, 2

Snaha o telepatický kontakt se svou manželkou mu bohužel nevyšla, tudíž se k ní naklonil důvěrně blízko, aby mohl potměšile a také velice tiše zašeptat: „Kdybys ho o to požádala při soukromé audienci v jeho komnatách a byla jsi oděná jen do ‚narozeninového roucha‘, třeba by ti je předal dobrovolně.“
A když Kai souhlasila s Leviradovým návrhem, neprotestoval. Ať už půjde o cokoliv, byl si docela jistý, že si s tím oni dva poradí.
„Pro tebe všechno, drahá,“
pousmál se na ni a vzal její ruku, aby ji na ni mohl jemně políbit.
Jen ať si onen mág myslí, že je Samuel jeden z těch chlapů, u nichž podpatek manželky drtil jejich vůli dost dlouho na to, aby nebyli schopni samostatného jednání a myšlení. Nechat se podcenit se vždy hodilo.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 31
Registrován: 20 srp 2021, 18:08

Re: Labutí jezero

Příspěvek od Phillip » 19 dub 2022, 00:16

Kai a Samuel


Levirad se oběma mágům představil se zdvořilou úklonou a poté dodal i familiární znění svého jména, pokud by jej jeho kolegové chtěli použít. Caitir jej nicméně hned poté oslovila jeho celým jménem s nepatrným náznakem jízlivého úsměvu, čímž mu jasně naznačila, že se s ním prozatím přátelit nehodlá. Levir se pobaveně ušklíbl a následně jí složil další skrytou poklonu. „Řekněme, že kdybych nebyl přesvědčen o schopnostech vašeho důvtipu, skutečně bych se u tohoto stolu nejspíš nezastavil,“ podotkl s další zdvořilou úklonou, nyní o něco méně rozmáchlou než prve. Caitir se poté ještě zeptala, jestli jej může považovat za kolegu. Cizinec se nadechl, jako by již chtěl něco vyslovit, ale poté svá slova s lišáckým úsměvem spolkl a o pár okamžiků později své původní myšlenky uspořádal do lepšího slovního znění, než jaké měl v úmyslu poprvé. „Kolegialita má mnoho podob a umí být velice vrtkavá a vždy ji ovlivňuje pouze momentální motivy našich činů. Ale z hlediska dlouhodobého... řekl bych zachování... řemesla a schopností řekněme, že bychom se mohli považovat za kolegy,“ připustil nakonec opět s oním lišáckým úšklebkem. Oním řemeslem měl na mysli pochopitelně magii, ačkoliv by se takové označení mohlo některých zástupců umění magického dotknout. Ale v hostinci v Severních královstvích se nevyplácelo o magii hovořit moc nahlas, protože jste nikdy nevěděli, jestli u vedlejšího stolu nesedí někdo, kdo by měl touhu nejpilněji hlásit podezřelé jedince bavící se o magii Lovcům. Pevně však věřil tomu, že ono možná trochu dehonestující označení povolání čaroděje Caitir ani Samuela neurazí a pochopí jeho skrytou narážku, že i on sám, Levirad, se počítá mezi lidi obdařené magií.
Následně naťuknul zdroj svého problému, když se dvojice zeptal, jestli někdy slyšeli o vodním hradu Murivel. Caitir odvětila, že ne. Levirad chápavě přikývl a s profesionalitou lektora na univerzitě v rychlosti vysvětlil zeměpisnou polohu vzhledem k Severským královstvím, zemědělským podmínkám i strategickým podmínkám. Pokračoval stručným výkladem o nejzásadnějších milnících rodu de Murivel, včetně jejich pozice jakožto redanské šlechty. Nakonec se zmínil i o událostech posledních let, ohledně záhadné smrti Ernsta de Murivel, zmizení jeho nejstaršího syna a převzetí vlády Phillipem. Snažil se být co nejvíce stručný, ale na druhou stranu dokázal perfektně vyseknout nejpodstatnější události a detaily, které by mohly dobře posloužit pro pochopení situace. Služba nilfgaardského špeha zkrátka na člověku zanechala své stopy – i v podávání hlášení. Poslední část popisu panství a jeho historie však pronesl podstatně tišeji a při tom se ke dvojici naklonil trochu blíž. Poté dodal i přátelské upozornění. „Ale co se týče oněch posledních spekulací...“ odmlčel se, „Raději bych se o nich před hradním pánem nezmiňoval... Prý to... nemá moc rád,“ pronesl poslední dvě slova podobně ironickým tónem, jako byste o výletu za wyvernou prohlásili, že to nejspíš bude trochu žhavější zážitek.
Po tomto stručném, ale zároveň výstižném popisu i on sám vyložil svůj drobný „problém“. Jisté neškodné dokumenty. Načež Caitir poznamenala směrem k Samuelovi velice pohotovou a pravdivou pointu. Levirad se pousmál a lehce si přejel rukou přes bradu, jako by se nad tím chtěl hlouběji zamyslet. Tiše si vyslechl i Samuelovu odpověď. „Velmi pravdivé,“ poznamenal, ačkoliv věděl, že slova nebyla směřována primárně jemu. Na druhou stranu, bez oněch „neškodných dokumentů“ by často on i dvojice naproti němu byly po většinu času bez práce... špionáž a „neškodné dokumenty“ k sobě zkrátka patřily jako pochva a meč.
„Ach ano, mohl jsem si vymyslet nějakou méně ohranou historku, že?“ pokýval Levirad párkrát souhlasně hlavou, jako by přiznával svou vinu. „Ale musím s vámi souhlasit, Samueli. Ono na ní bude nejspíše nejsmutnější právě to, že je vesměs pravdivá,“ dodal s obranným rozhozením rukama a pokrčením ramen. „Jedná se o něco, jehož absence majiteli neublíží... naopak bych řekl, že se toho chtěl sám zbavit, pokud už to neudělal. I to bych velice rád zjistil. Ale já si v nich potřebuji pouze něco ověřit, toť vše,“ otočil dlaně vzhůru v obranném gestu s výrazem neviňátka... ačkoliv z jeho obličeje byla stále vidět pouze brada a ostře řezaný nos.
Do diskuze se poté vložil i Samuel, který se Levirada zeptal, jestli se jedná o jeho osobní interest, nebo jestli se ona akce týká i císařství. Opět onen lišácký úsměv. „Řekněme, že se jedná o osobní iniciativu, ze které v případě jejího zdaru vyplynou výhody i pro naše přátele. Dvojité vítězství, řekl bych,“ odpověděl se zdvořilým úsměvem Samuelovi.
Jakožto poslední náznak toho, že všichni tři slouží stejnému vládci v podobě nápisu z vosku na stole. Netušil, jestli to byl onen impuls, který jeho společníky podnítil k tomu poslouchat jeho návrh. Caitir se poté dokonce naklonila ke svému společníkovi a tak nějak nepřímo i Leviradovi sdělila, že by mohlo být zábavné strávit své narozeniny na plese pořádaném hradním pánem. „Ach, vy račte také slavit den narození? V tom případě mi dovolte vám taktéž popřát vše nejlepší,“ naznačil Levirad zdvořilou úklonu. „Cítím se nyní trochu jako hrubián, že vás žádám o pracovní výpomoc i v den vašich narozenin,“ dodal poté kajícným tónem.
Caitir jej poté požádala o více informací a bystře dodala, že ke vstupu na ples bude potřeba pozvánka. Levirad zvedl dlaně v chlácholivém gestu. „V pořádku, vše vysvětlím a co se pozvánek týče, neměly by být problém,“ sáhl si do vnitřní kapsy svého pláště a vytáhl dva obdélníky velmi čistého papíru, na kterém bylo zdobným písmem vyvedeno pozvání na onen ples. Chyběla pouze jména a podpis pořadatele – tedy Phillipa. Z druhé kapsy vytáhl velice důmyslnou soupravu cestovního kalamáře a skladného černého brku se zlatou špicí. „Mohu tedy pozvánky nadepsat jmény Caitir Dye var Glys a Samuel z Claremontu?“ podíval se ještě na své dva společníky, jestli souhlasili s těmito jmény, nebo by dávali raději přednost falešnému jménu. Poté zbývalo doplnit podpis Phillipa de Murivel, který jedním přesným tahem bez jediného zaváhání Levirad napodobil. A pro ty, kteří Phillipův podpis znali, neuvěřitelně věrně. Opět nasadil onen lišácký úsměv a trochu omluvně dodal: „Neživil jsem se vždy jako poctivý služebník,“ naznačil tím svůj padělatelský talent. „Pozvánky se mi podařilo odchytit od jednoho z hostů... jejich napodobení byla hračka. Ale nemusíte mít obavy, hostů je pozvána skutečně celá spousta, takže rozhodně nebude působit podezřele, pokud se objeví někdo navíc... naopak, ples bude působit o to více reprezentativně a to je přeci hlavní účel všech těchto snobských slavností, ne?“ lehce se pousmál, když použil podobné označení, jako Caitir před chvílí. Od okamžiku nadepisování pozvánek však výrazně snížil hlasitost svého hlasu, takže jej mohli slyšet pouze jeho dva společníci.
„Ale nejspíš bych vás měl upozornit ještě na jednu věc,“ přisunul ke dvojici vyplněné pozvánky, opřel si lokty o stůl a zamyšleně propletl prsty. „Phillip de Murivel je hrdý patriot Redanie a vlastenec. Nilfgaarďany v lásce nemá, ale jejich vyslance toleruje. Nenechte se tím proto zaskočit,“ dokončil své upozornění, které sice mohlo být očividné, ale co se týče přístupu k Nilfgaarďanům, mohlo být několik různých postojů šlechtic od šlechtice. Považoval za užitečné Caitir se Samuelem upozornit, se kterou skupinou se potkají v tomto případě. „A ještě jedna malá nepříjemnost, která souvisí i s tím, proč onu záležitost nemohu vyřídit osobně,“ zablesklo se pod kápí jasně modré oko. „Jde o to, že se obávám, že mě hradní pán očekává... A nejspíš proto bude vůči čemukoliv, co by naznačovalo spřízněnost s... naším nadáním,“ odmlčel se, měl tím však na mysli magii, „velmi podezíravý,“ snížil nyní Levirad svůj hlas na skutečně sotva slyšitelný šepot. „Odhaduji však, že vůči manželskému páru nebo dvojici přátel bude méně skeptický, než k neznámému jednotlivci, jestli rozumíte,“ vysvětlil tak, proč on sám považuje za bezpečnější pro všechny strany vyslat do hradu někoho jiného, než sebe, vzhledem k tomu, že by mu nejspíš ani změna vzhledu nebyla co platná. Levirad navíc tušil, že před Phillipem by jej ani jiná podoba neskryla. Netušil - věděl.
„Pokud stále souhlasíte, můžeme přejít k dalším poznatkům,“ naklonil tázavě hlavu, jako by se chtěl ještě jednou ujistit, že jeho společníci jsou si vědomi toho, že ačkoliv tato akce nebude patřit mezi ty nejnebezpečnější, nebude to ani žádný odpolední čajový dýchánek. „Zde je stručný nákres sídla,“ rozložil na stolku mapu schematicky znázorňující místnosti vodního hradu. Podrobně jim popsal, kde se nachází hlavní sál, kde se bude konat hlavní zábava, a dále chodby, které ze sálu vedly a kterými se dalo dostat do knihovny, Phillipovy pracovny a ložnice – tyto místnosti považoval za nejpravděpodobnější lokace jejich hledaných dokumentů. Poté se jal vysvětlovat samotnou podstatu onoho hledaného artiklu.
"Nyní k oněm... neškodným dokumentům,“ blýskl opět svým liščím úsměvem, protože se mu ono označení skutečně zalíbilo. „Jde o to, že vám bohužel nemohu říci, o jaké konkrétní dokumenty se jedná... Může to být cokoliv... od dopisů po vyúčtování. Jde mi ale o jejich téma. A tím je Phillipův starší bratr Holgar,“ dokončil svůj popis hledaného materiálu. „Jinými slovy,“ naklonil se ke dvojici opět o něco blíž, „Hledám cokoliv, co se bude byť jediným slovem zmiňovat o Phillipově bratrovi... a tedy právoplatném dědici,“ odklonil se opět a čekal, jak na to zareagují jeho společníci.


Veronique


„Lady je příliš laskava,“ uklonil se opět zdvořile, nyní už ovšem méně hluboko, jako prve. Zdvořilost a dvorní etiketa si vyžadovala přijmout schovívavost dámy s povděkem, když už se mu ji podařilo nechtěně vylekat. Jakmile zmínila, že necestuje sama, nechtěl působit příliš vlezle, takže se zprvu zdálo, že tento rozhovor velmi rychle se zdvořilostmi ukončí, ale dáma projevila o jeho společnost zájem, takže se jí nakonec i představil se patřičnou úklonou a vyjádřil potěšení i ze zjištění jejího jména. Ona podotkla totéž, ačkoliv jeho jméno nepatrně zkomolila. Přemýšlel, jestli se jedná o jeden z těch skrytých náznaků povýšenosti, která se dala elegantně skrýt právě za popletením jména, nebo jestli se skutečně jednalo o malé nedorozumění. Občas si při těchto úvahách připadal trochu paranoidní, když za vším hledal skryté úskoky a narážky... nejspíš každý procházel drobnou profesní deformací. Každopádně to nechal bez povšimnutí a pokračoval se svou nabídkou, respektive žádostí.
Následně jí nabídl rámě a společně vkročili do lokálu hostince, kde si následně našli jedno z oněch separovaných sezení, kde mohli nerušeně probrat svou záležitost. Levirad objednal víno, kterým si následně společně připily. „Pro dámu jen to nejlepší,“ naznačil úklonu hlavou, „Tedy alespoň v rámci možností zdejší nabídky,“ dodal poté s potutelným úsměvem, protože pochopitelně existovala i lepší vína, která mohla lady Veronique někdy ochutnat, nyní si však museli vystačit s místní nabídkou.
Poté již mohl lady Veronique naznačit, o jaký problém se jedná. „Více, než byste si mohla myslet, lady von Carstein,“ vyvedl ji z omylu s dalším zdvořilostním úsměvem, „A zde můžete roušku falešné skromnosti s klidem odložit, dobře vím, že váš rod... není zdaleka tak obyčejný, jak tvrdíte,“ naznačil další lehkou úklonu, „Alespoň co se povídá u Toussaintského dvora,“ mihnul se mu pod kápí opět onen lišácký úsměv, který se o pár okamžiků později o něco rozšířil, když se lady Veronique zmínila o tom, co jí může nabídnout na oplátku. Tiše se uchechtl, přiťukl si se svou společnicí, poté propletl prsty ruky opřené o stůl a oním příjemným elegantním hlasem k ní promluvil. „Nabídkou peněz bych někoho, jako jste vy, rozhodně nechtěl urážet,“ naklonil hlavu mírně ke straně a poté se přes stůl naklonil o něco blíže k Veronique. „Ale předpokládám, že oba dva, jakožto světaznalí lidé víme, že existují mnohem cennější artikly, než zlato...“ odmlčel se a poté šeptem dodal, „Vědění, například,“ odklonil se zpátky a vyčkával na reakci lady von Carstein. „Řekněme, že si o Murivelském panství potřebuji doplnit jednu informaci, která mi chybí do celkové skládačky, mám-li se vyjádřit obrazně,“ začal trochu více rozvíjet svou nabídku, „Smím-li počítat s vaší drahocennou a laskavou pomocí tuto poslední informaci získat, byl bych více než ochoten se s vámi podělit o všechny zbývající střípky, které by vás mohly zajímat,“ dodal s potutelným úsměvem a připil si z poháru. „Ten střípek, který chybí mně, je nějaký dokument, dopis nebo i jednoduché vyúčtování... možná však byl zničen, což by se ovšem také dalo počítat jako jistý druh informace,“ rozváděl stále dál svůj záměr, „Ten střípek, co mi chybí, by zmiňoval Holgara Eriase de Murivel, nejstaršího syna Ernesta de Murivel a právoplatného dědice celého panství.“



Julian


„Nelze nesouhlasit,“ připustil Levirad pravdivost Julianova argumentu, že kápě nepatří mezi oděv hodný věrohodného občana. Zajímalo by jej, jestli by na to měli stejný názor například mniši nebo kněží Věčného ohně, ale to nebylo předmětem tohoto rozhovoru. „Na druhou stranu si troufám odhadnout, že pokud byste mou maličkost považoval za obtěžujícího vandráka, dávno byste náš rozhovor ukončil, nebo mě dokonce nechal vykázat z lokálu jako obtížného hosta. Mýlím se snad?“ dodal cizinec s potutelným úsměvem. Ano, pochopitelně tak mohl Julian učinit po těchto slovech, ale Levirad tak nějak odhadoval, že tento aristokrat nebude patřit mezi ty, kteří by si nechali příležitost proklouznout mezi prsty. A kápě mohla být svým způsobem něco, co působilo tajemně a z čeho příležitost koukala. A pochopitelně mohla skrýt obličej před místními lidmi, kterým by ona tvář mohla být povědomá, ačkoliv to bylo nepravděpodobné.
„Potěšení je na mé straně,“ vyměnil si s Julianem konverzační drobnomluvu a pomalým elegantním pohybem se usadil za stolem naproti Juliana a přednesl mu podstatu svého problému a následně dodal i to, že by byl pochopitelně ochoten se revanšovat. „Ah, nabídkou peněz bych se vás neodvažoval urážet,“ zvedl Levirad ruku v obranném gestu, „Nicméně věřím, že existují i jiné, možná mnohem zajímavější způsoby, jakými by se dalo člověku, který má vše, revanšovat,“ pousmál se Levirad svým lišáckým úsměvem. „Informace, například,“ ušklíbl se Levirad potutelně a nechal Juliana chvíli přemýšlet. „Nechci se chlubit, jelikož je to vlastnost nehodna muž z vyšších vrstev, na druhou stranu falešnou skromnost považuji za daleko horší prohřešek, nemyslíte?“ zadíval se tázavě na Juliana, ale poté pokračoval v tom, co nakousl. „Každopádně jsem tím chtěl říct, že ač na to možná nevypadám, soudě dle mého oděvu, dokáži se dostat k různým užitečným... informacím,“ naklonil se k Julianovi a dodal poslední větu šeptem. Poté se naklonil zpět dozadu a opět dal Julianovi chvíli na rozmyšlenou.
„A vaše pomoc, pane... Oh, odpusťte, přeslechl jsem vaše jméno,“ dodal Levirad omluvně a pokusil se touto zdvořilostní konverzační smyčkou dobrat Julianova jména, přestože si byl dobře vědom, že mu jej na začátku neprozradil.
„Tedy vaše pomoc by spočívala v tom,“ pokračoval Levirad, ať už mu Julian své jméno řekl nebo ne, „že bych potřeboval, abyste se při probíhající zábavě jen na krátký okamžik porozhlédl po hradě, jestli byste nenarazil na jisté dokumenty, které by mě zajímaly,“ naznačil cizinec své záměry, „Jediná potíž spočívá v tom, že si nejsem úplně jist, jakého charakteru by tyto listiny byly. Může se jednat o dopisy, účetní knihy, poznámky, zápis v deníku... Případně byste nemusel narazit vůbec na nic. Absence informace je taktéž informace, není-liž pravda?“ naklonil hlavu mírně na stranu a opět se na krátký okamžik odmlčel, napil se z poháru a opět šeptem pokračoval. „Ony dokumenty, pokud by existovaly, by však měly jedno společné. Jméno staršího bratra Phillipa de Murivel. Holgara Eriase de Murivel. Právoplatného dědice,“ položil pohár opět na stůl, propletl prsty rukou a tiše spod kápě očekával Julianovu reakci.


Will(helmina)


„Jsem rád, že jsem se trefil do vašeho vkusu,“ kývl Levirad zdvořile hlavou, když dívka před ním pochválila výběr vína. Následně však podotkla, že většina lidí by zvolila kytku, pravděpodobně tím narážela na to, že se ji cizinec nejspíše pokouší zaujmout ze zcela jiného hlediska, než měl skutečně v plánu. „Doba se mění a ženy jsou dnes stále náročnější... Tam, kde dříve stačila květina, se nyní požaduje minimálně kočár, minimálně s pohonem všech čtyř koní,“ okomentoval její poznámku na oko vážně, ale poté se rozesmál. „Ale nyní vážně. Omlouvám se, pokud jste si můj návrh špatně vyložila. Mé úmysly jsou skutečně ryze přátelské v tom nejpřátelštějším smyslu, jestli mi správně rozumíte,“ naklonil hlavu mírně ke straně s vlídným úsměvem. Skutečně neměl v plánu onu dívku, která se mu posléze představila jako Willhelmina, dostat do postele. A to ani netušil, že pokud by skutečně chtěl a podařilo by se mu to, nejspíš by jej poté čekalo nemilé překvapení.
„Willhelmina, pěkné jméno,“ pochválil zdvořile dívčino jméno, které ona sama posléze doplnila i zdrobnělinou, nebo spíše zkráceninou. „Ach, tak tedy Will, velmi moderní,“ kývl uznale Levirad, jelikož mužská jména, jakožto zdrobnělina těch dívčích šla v poslední době skutečně do módy. „Potěšení je na mé straně, Will,“ uklonil se jí elegantním skloněním hlavy.
Poté přišla konečně řada na to, aby se Levir svěřil Willhelmině se svým drobným problémem... ačkoliv jej podal jako rozený obchodník a to tak, že svým způsobem on sám nabídl příležitost Willhelmině. A to možností účastnit se plesu k narozeninám Phillipa de Murivel.
Zdálo se, že dotyčná tam skutečně namířeno nemá, ačkoliv si Levirad myslel, že by mezi smetánku mohla rozhodně dobře zapadnout a nepůsobit příliš pozornosti. Na jednu stranu měla půvabnou tvář, která však nebyla natolik oslňující, aby svítila do sálu jako reklama na okázalost. Ačkoliv musel připustit, že v jejím vzhledu bylo něco... jak to nazvat... exotického? Zkrátka něco jiného, jenom stále nemohl přijít na to, co.
Cizinci poté nicméně obočí vystřelilo překvapeně vzhůru (Willhelmina to ovšem nemohla vidět, protože jeho oči byly stále skryté pod kápí, jeho pozastavení se však bylo znát i na změně jeho úsměvu), když se dívka zmínila, že je zklamaná. Jakmile však dořekla svůj dovětek, upřímně se rozesmál, takže do místnosti zasvítily perličky jeho dokonale bělostných pravidelných zubů. „Ach ano, obávám se, že v krajkových šatičkách s křidélky bych nejspíš budil ještě menší důvěru než nyní,“ podotkl, jakmile ukočíroval svůj výbuch smíchu.
Dívka však pokračovala a Levirad jí pozorně naslouchal, přičemž občas zamyšleně přikývl. „Ovšem,“ přikývl nakonec, jakmile dívka domluvila, „Vaše opatrnost vás šlechtí a je znakem bystrého rozumu,“ složil jí cizinec poklonu. „Velice mě rmoutí, že někomu tak půvabnému nenabízím tuto pozornost nezištně, ujišťuji vás však, že na oplátku žádám skutečnou maličkost, která by však v jistém okamžiku mohla slibovat drobné dobrodružství,“ objevil se mu na tváři opět onen lišácký výraz, když zmiňoval dobrodružství, protože si povšiml drobných jiskřiček v dívčiných očích, když zjistila, že by ji mohlo potkat něco nevšedního. „Jde o to, že bych na onom hradě potřeboval získat jistou informaci. Přesněji jistý dokument. Bohužel nejsem schopen přesně říct, jakého charakteru by byl. Může to být dopis, účet, poznámka v deníku... Chtěl bych vás tedy požádat o to, abyste se v průběhu zábavy porozhlédla po jedné dvou místnostech, jestli byste něco takového nenalezla. Pokud ne, bral bych to také jako užitečnou informaci,“ naznačil rukou konejšivé gesto. „Ony dokumenty, ať už v jakékoliv podobě, by však mělo spojovat jedno jméno – Holgar Erias de Murivel.“

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 243
Registrován: 13 úno 2021, 23:21

Re: Labutí jezero

Příspěvek od Kai Maedan » 19 dub 2022, 08:48

Přišla lichotka na její a zřejmě i Samův účet, protože podlézat dámě v přítomnosti jejího muže, aniž byste nějakou tou lichotkou nepočastovali i jeho, se zdálo mnohdy velmi nebezpečné a Levirad by se mohl ocitnout na tenkém ledě. Tedy v jejich případě ne, protože Samovi bylo putna, jestli jí někdo lichotí a jakým způsobem tak činí, alespoň ona si to myslela, ale to onen tajemný mág samozřejmě nemohl tušit. Slovně však nechala jeho jistou podlézavost bez povšimnutí.

Když se ho zeptala, zda jej může považovat za kolegu, začal vést Levirad poněkud myslitelské řeči o tom, co vlastně může být považováno za kolegialitu, která je v mnoha případech velmi vrtkavá. Ale nakonec se dostal k jádru pudla a potvrdil jí, ale pokud se jejich schopností týče, opravdu by se za kolegy považovat dali. „Pán je filozof,“ neodpustila si však jednu pobavenou poznámku, ale blíže to nekomentovala. Stačilo jí, že jí opravdu potvrdil, že je mágem. Všichni si dávali bedlivý pozor, aby nedali znát, kým jsou. Už jen výzor jejich tajemného společníka mohl budit jistou pozornost, ale zdálo se, že si všichni kolem hleděli svého.

Poslouchala Leviradovo pojednání o vodním hradu Murivel. Jakékoliv informace se hodili, pokud by měli přijmout mágovu nabídku. Nerada vykonávala mise nepřipravená. Ano, rozhodně jste se nikdy nemohli předem připravit na úplně všechno, ale na druhou stranu jste se nesměli ani nechat zaskočit něčím neočekávaným. Umění improvizace byla v tomto ohledu klíčová. Znalost prostředí ale považovala za naprostý základ jejích příprav, takže Leviradova přednáška se opravdu hodila, co víc, byla vítána. Rozhodně si nechala líbit to, že se nezdržoval nějakou omáčkou. Hovořil sice stručně, ale velmi věcně, takže měla opravdu pocit, že se za tu chvíli dozvěděla celkem dost informací. Spekulace o jeho starším bratrovi ji přiměly povytáhnout jedno obočí. Levirad je upozornil, že by se o nich neměli před pánem hradu zmiňovat. Pobaveně se tomu uchechtla. „Ale no tak, myslíte si, že bychom si tam jen tak nakráčeli a začali vykládat o podivném odchodu jeho bratra? Nejsme včerejší,“ mlaskla pohoršeně. Pokud Levirad nepochyboval o jejich důvtipu, tak tato poznámka opravdu nebyla potřebná.

Poté se konečně dostali k tomu, co Levirad na tomto panství vlastně požadoval. Získání dokumentů, které, jak jinak, byly úplně neškodné, ale zatraceně nutně je někdo potřeboval. Otřepaná fráze, které se taky tak trochu vysmála. Ovšem její manžel k tomu měl dobrý dovětek. Možná, že v Leviradových rukou opravdu neškodné budou, ale jakmile je dostane pod svou kontrolu někdo další, tak se teprve začnou dít věci. „Pravda,“ prohodila a kývla v odpověď Samovi. Z tajemného mága posléze vypadlo, že si v oněch dokumentech potřebuje něco ověřit, načež se Sam pozeptal, zda se jedná o oficiální snahy Nilfgaardu, samozřejmě ne tak napřímo, nebo jde o mágovu vlastní iniciativu. Otočila se na Levirada, protože na tuto otázku by ji odpověď opravdu celkem zajímala. Odpověď zazněla jaksi neutrálně. Jednalo se o osobní snahy, ovšem s možným kladným dopadem pro Nilfgaard. Toto tvrzení samozřejmě mohlo být pravdivé, ale taky nemuselo. Pro ni ovšem v důsledku nebylo zas tak důležité, minimálně ohledně rozhodování, zda do této akce půjde, či ne. Důležitá zůstávala skutečnost, že se nejednalo o komplot proti císařství. Všichni se zdáli být na stejné lodi.

Čarodějka se zmínila o svých narozeninách a s nadsázkou komentovala směrem ke svému muži, že by mohla o ty dokumenty zkrátka pána hradu požádat, mohla by je dostat k narozeninám. Samozřejmě, že tímto postupem myslela svou oblibu a talent v psychické magii. Stačilo by jej očarovat a on by udělal všechno, co by chtěla, pokud tedy nenosil dwimmerit, ovšem to nebylo zas až tolik běžné. Samuel se k ní naklonil a velmi důvěrně, avšak s potměšilostí v hlase jí zašeptal, že kdyby ho o to požádala v jeho soukromých komnatách a byla nahá, rozhodně by jí je třeba i dobrovolně předal. Sam si byl moc dobře vědom, že Caitir byla vynikající vábnička na ptáky. Hojně ji k tomu využívali. Ale taky to patřilo k jedné z těch věcí, kvůli kterým se cítila pod psa. Cítila se svým způsobem zneužívaná. Dělala to, co musela, co jí přikázali, ale to neznamenalo, že by tak činit chtěla, či by to dokonce prováděla s radostí. Není divu, že si pak hledala zábavu právě někde jinde. Nechtěla totiž dopustit, aby se jí něco tak intimního zprotivilo právě tím, že tak musela činit z donucení, aby bylo císařství spokojené s její službou. To, že tehdy svedla Samuela a podařilo se jí ho udržet alespoň v rovině vášnivých chtivých hrátek, rozhodně považovala za úspěch, jenomže ona ho tenkrát chtěla, takže ho i dostala, což byl stále velmi podstatný rozdíl od toho, když něco takového musela činit kvůli rozkazu. A on to věděl, nebo to alespoň předpokládala. Netajila se tím, ne před ním. Měla za to, že i proto si ji vzal pod křídla, aby dostala šanci ukázat se taky v jiném světle a úplně se z toho nezbláznila. Tahle poznámka pro ni tedy byla jakási rána pod pás. Jistě, on to nemyslel zle, sděloval jí to vlastně s humorem, ale v tuto chvíli celkem přestřelil.

Navázala mezi nimi telepatické spojení, ale cítila, že se jí to skoro nepovedlo, možná kvůli tomu, že se naštvala a jednala v emocích. Ovšem navenek to dokázala skvěle zakrýt, protože jí na tváři hrál úsměv, jako by jí její muž právě zašeptal něco laškovného do ouška. Divadýlko před Leviradem dokázala hrát obstojně, ale uvnitř to byla jiná. To sis vážně mohl odpustit, drahý, kdyby mohla, tak by to oslovení učinila s plivnutím, protože i v jeho hlavě to tak rezonovalo. Samozřejmě jsem tím myslela použití psychické magie, díky které by mi podlehl, protože bych mu prostě přikázala, že mi ty dokumenty chce tak moc dát. Neumím jen roztahovat nohy, aby mě mohlo kdejaký nechutný prase ojet, pokračovala jízlivě a vlastně i dost zraněně, byť její výraz ve tváři říkal něco jiného.

S Leviradovým plánem souhlasila, byť se samozřejmě na názor zeptala Samuela. Ten se na ni pousmál se slovy, že pro ni všechno. Nechala se vzít za ruku a políbit ji a vykouzlila ten nejzářivější úsměv, jaký v tu chvíli uměla, ačkoliv by právě Sama nejraději vzala po ksichtě velmi těžkou pánvičkou. Levirad se chytil toho, že Kai taktéž slaví a popřál jí vše nejlepší. “Děkuji,” podívala se na něj a zdvořile kývla na znamení vděku. “To nemusíte, ráda se něčím zabavím,” podotkla, až to mohlo vypadat, že by stejně neměla co na práci. Ne, že by tedy původně měla, ale možná, že pro ni měl Samuel program vymyšlený, ale nemohla po něm chtít zase úplně všechno, když ona mu to taky nebyla schopná dát.

Více informací však bylo potřeba, takže o ně Levirada požádala, konkrétně o vyřešení skutečnosti, jak se na ples vůbec dostanou, protože nemají pozvánku. On se zdál ovšem připraven, protože z vnitřní kapsy pláště vytáhl dva listy papíru s textem, který zval k účasti na plese. Chystal se napsat na ony pozvánky jejich jména. Obočí jí vystřelilo nahoru, když zmínil celé její jméno. Vážně byl skvěle informován. Dokonce znal její druhé křestní, které vlastně skoro nepoužívala. Ovšem musela ho zarazit, neboť si rozhodně nepřála, aby její pravé jméno bylo na pozvánce uvedeno. “Ne, ne. Napište tam Caitir Maedan,” instruovala ho. Na následnou falzifikaci podpisu i vysvětlení, jak k pozvánkám přišel a že nikomu nebude divné, že je tam pár hostí navíc, nijak slovně nereagovala, jen kývla hlavou na srozuměnou.

Zaposlouchala se, když je upozornil na další věci, které by měly vědět. Pán hradu byl tedy patriotem, ovšem spatřovala jistý rozdíl v tom, zda je vlastencem, nebo zda je k tomu ještě podporovatelem Radovida. Ovšem bude předpokládat, že v tomto případě to znamenalo obojí. Ta informace by jí stejně k ničemu moc nebyla. “Hmm, že bych se oblékla do červené? Podprahově by to mohlo trochu zapůsobit,” uvažovala nahlas. Ať už by to zabralo nebo ne, rudou róbou rozhodně nemůže nic zkazit. Navíc jí červená opravdu sluší, o tom byla přesvědčená. Nevraživost k Nilfgaarďanům brala už jako naprostou samozřejmost, zvlášť, pokud se jednalo o patrioty, jak Levirad podotknul.

Další informace jí přišla mnohem zajímavější a přiměla ji přimhouřit oči, když se ho rozhodla hypnotizovat svým pohledem. Moc toho sice nevykoukala, ale o to v tu chvíli ani nešlo. “Chcete říct, že Morvart umí rozpoznat náš talent? I přes jistá opatření?” myslela tím samozřejmě amulet ukrytí. Pokud pán hradu nějakým způsobem dokázal odhalit jejich Moc, mohlo by to znamenat jistou komplikaci. Možná ne tak velkou podle toho, co tvrdil dál, ale stejně. Museli by s tím se Samem počítat, že by na ně mohly být zraky upřeny mnohem pečlivěji, než by potřebovali. “Manželský pár hrát nemusíme, my manželi jsme,” podívala se na Levirada. Ostatně měla za to, že to bylo k pochopení z jejich gest a slov už mnohem dříve než teď, ale dovolila si mu to připomenout. I když v reálu jsou stejně spíše tím párem přátel, ale to už bylo vedlejší.

“Ano, stále mě to zajímá. Bude to výzva, ale nic z toho, co jste řekl, mne rozhodně nemělo šanci prozatím odradit,” ubezpečila ho, že stále s jejich plánem počítá. Ne, že by snad přislíbila, že vykoná vše dle zadání. Slibovala velmi nerada. Ovšem to neznamenalo, že se o to nepokusí a že ji to nezajímá. Následně poslouchala jeho další instrukce a vrývala si do paměti, kde se nachází v hradu jaká místnost, aby nikde nezabloudila, protože čas bude v tomto případě velmi cennou komoditou a každé zdržení, ještě k tomu, kdyby šlo opravdu o to, že by se na hradě ztratila, by bylo k vzteku.

A teď to nejdůležitější. Ony dokumenty. Nejdřív chtěla protestovat, že aby onen dokument poznali, měli by znát taky jeho obsah, ale záhy pochopila, proč Levirad nemohl přesně určit, o jaký dokument se jedná. Mohlo jít totiž opravdu o cokoliv a oněch dokumentů tedy klidně měli šanci najít i několik různých druhů. Důležité se v tuto chvíli stalo jméno Morvartova bratra. Holgar. Že by šlo mágovi o to, aby ztraceného bratra nalezl a přivedl tak právoplatného dědice domů? Možná, že kdyby tomu tak opravdu bylo, Holgar by se tím Nilfgaardu zavázal za záchranu a navrácení panství. A měli by tady v Redanii dobrého spojence. Ale tohle pouze hádala ve své mysli. Každopádně neměla s pokusem o nalezený takových listin problém.

“Řekněme, že na to opravdu závazně kývneme, co by z toho plynulo pro nás? Zadarmo ani kuře nehrabe, rozumíme si,” lišácky se na něj usmála. Doufala, že nepřijde s něčím takovým jako bezmezný vděk, ten by si totiž mohl strčit za klobouk. “Ovšem,” vztyčila prst, “pokud by to znamenalo velké ohrožení pro nás, nebudeme v onom úkolu nadále pokračovat,” upozornila ho, že na sebevražednou misi se rozhodně vydat nehodlá.


Mimo herně:
Telepatie se Samem
Magie (4) + Talent (1)
Kai Maedan hodil/a 5d6 a součet kostek je 11:
1, 5, 1, 3, 1
Obrázek

ObrázekObrázekObrázek


"Sloužíš císařství. Ne z dobré vůle, z povinnosti."

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 78
Registrován: 22 dub 2021, 20:25

Re: Labutí jezero

Příspěvek od Julian de Carnste » 21 dub 2022, 23:05

Naklonil hlavu a vyčkával. Nad tím, že nejde nesouhlasit se neubránil spokojenému pokývnutí. Ovšem, že nešlo. Avšak nad dalším argumentem jen povytáhl obočí. Nehodlal jej podporovat ani vyvracet, protože tak či onak by mohl dát najevo něco, co si velice nepřál. Svým způsobem měl poutník pravdu, zároveň se ale čaroději z hloubi duše příčilo obchodovat s někým, kdo se odmítal prozrazovat, to vždy znamenalo léčku a potíže, byl si tím téměř na 100% jistý. I přes to ale pozorně vyslechl jeho slova. Muž se usadil. Vyslovená otázka Juliana tížila neb vyzývala alespoň k zamyšlenému přikývnutí a nahrání, že byl prozrazen... ano, ta dedukce byla správná i proto, navzdory původnímu předsevzetí kývl.
Svým způsobem, i když mu nevěřil, i když mu bylo podezřelé, co se tu dělo a obával se možných důsledků, tak se mu tenhle človíček líbil. Jednal s někým, kdo věděl, co chce a taktéž jak toho přesně dosáhnout.
A jedinou jeho smůlou, že Julian měl teď v rukách moc říct ano či ne. Pokud by teď řekl ne, mohlo by to skončit nějakou nehodou, ale to neznámý chytře nevytahoval. Byl mu věnován jeden velmi zamyšlený pohled.
Pozorně naslouchal, když Levirad podal nabídku informací. S rozvahou a velmi pomalu se Julian nadechl. " Informace jsou velmi cenné, ve správnou chvíli a na správném místě by mohly mít větší cenu než celá královská pokladnice." připustil kldině s tónem jakým by se bavil o partii šachu.
" Myslím, že jste dobrý řečník Levirade, mnoho toho zůstává stále skryto, umíte mile lichotit a pravděpodobně máte víru ve svůj odhad na lidi. Co se ale týče chlubení se či falešné skromnosti... oboje je dosti špatné, ne proto, co si myslí ostatní, ale proto, že pokud nedokáže daná osoba dobře odhadnout situaci a buď ji přecení nebo podhodnotí, může to skončit velmi nemilým koncem, není-liž pravda? Uznávám však, že máte mou pozornost." připustil mu.
" Co se týče mého jméno, musel byste mít velmi dobrý sluch, abyste jej přeslechl, jelikož jsme ho dosud prostě nesdělil, uvažuji nakolik zábavným bude prostě své mlčení prohloubit. " podíval se mu do míst, kde tušil oči a jisté pobavení na něm bylo znát. " Avšak... pro udržení dobrých vztahů, mé jméno je Julian de Carnste." prozradil své jméno konečně klidným a vyrovnaným hlasem.
Snad i proto se dozvěděl více konkrétnějších údajů o dané prácičce.
Osobně mu to znělo jako velmi zábavné povyražení. Dovedl si představit, že i kdyby byl nalezen v pracovně, dokázal by se tvářit, že se ztratil bez větších problémů. Vyslechl jej však až do konce.
" Zní to lákavě." připustil. " Za předpokladu, že bych se doopravdy vydal, řekněme na menší procházku po hradě a podíval se po podobných dokumentech, nalezl či zjistil, že neexistují... nabízí se pár otázek. Pochopím, pokud na některé nebudete chtít odpovědět, ale zeptat se musím. Co se s tím bratrem stalo? By byla má první. K čemu ty informace? Je mou druhou otázkou a Jakého charakteru budou informace, co dostanu na oplátku. Už jen proto, že bych byl nerad zjistil něco, co dávno vím, tomu jistě též rozumíte?" Sám se naklonil mnohem blíže a též ztlumil hlas, aby nepovolané uši neměly šanci mnoho věcí zaslechnout. " A poslední a podstatná otázka - očekávám, že pán domu nebude nadšen, když mu bude někdo doma slídit, sám bych nebyl." připustil nerad. Přeci jen nemuselo by to dopadnout moc dobře a to bylo něco, co si opravdu, ale opravdu nepřál, už jen pro nutnost žehlení vztahů s cizím panstvím. "A co tato informace provede pánu domu?" Mohlo jít jen o něco, co si pán domu nepřeje šířit, stejně jako o něco, co by mu vzalo moc a to lidé obvykle neviděli moc rádi. Julian věděl, že Levirad může a nemusí opdovědět, ale jak sám muž v kápi řekl - absence informace je taktéž informace.
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 33
Registrován: 22 črc 2021, 23:33

Re: Labutí jezero

Příspěvek od Veronique » 14 kvě 2022, 13:46

Veronique bedlivě poslouchala každé jeho slovo. a svůj lehčí úsměv často skrývala za pohárem vína. Když zmínil, že ví víc, než si myslí, ta to v duchu upírku velmi pobavilo. Ale to já přece vím, že víš víc, než dáváš najevo. Jen pokračuj. Ráda bych věděla jak moc víc víš. Pomyslí si a lehce se na Levirada usměje. "V Toussaintu, Nilfgaardu, Koviru i Redanii. Co na to říct. Mí předci nezaháleli. Snad budou moci to samé říct i o mně jednoho dne v daleké budoucnosti." Řekne pořád s lehčím úsměvem. Takže Levirad věděl dost na to, aby věděl odkud Veronique, nebo spíš její rod pochází. Opět začala lehce přemýšlet o tom, kdo by to mohl být, ale nakonec to vzdala. Možností bylo spousta zatím.

Levirad pokračoval dál a nenabízel peníze. Což docela uvítala, protože o ty jí nikdy pořádně nešlo. Byly spíš příjemný bonus, či prostředek, kterým se dalo získat to, po čem skutečně toužila. Informace, vědění, znalosti. Sama schovávala znalosti už z dob od první kojukce sfér. Inu zaujal jí. Znovu se napila. Nakonec pokynula lehce rukou. "Zajímavé drahý Levirade. Jste vskutku světoznalý drahý příteli. Prosím pokračujte." Řekne a poslouchá jeho další vyprávění. A tehdy jí zaujal úplně. Byly to vskutku zajímavé informace, které by stáli za to je získat a co víc, bylo evidentní, že mají stejný zájem. Možná jiné cíle, nicméně to nebylo zatím podstatné. "Ah jistě, ta menší třenice a dohady o tom, zda je mladý Murivel skutečným dědicem, či nikoliv. A zda Holgar opravdu zmizel, nebo byl.. Odstraněn. Přiznávám se, že by mě rozuzlení této informace vskutku zajímala. Dalo by se s ní dělat spousta věcí." Řekne tiše. Přeci jen pořád byli někde, kde mohl kdokoliv poslouchat. To, že Drussila s Illinou poslouchají, to věděla celou dobu, ale to jí nevadilo. Rhaegar se o tyto věci nezajímal a se svým stěžováním celkem dával dostatek soukromí. Nicméně vždy bylo třeba být opatrný při takových řečích. Toto skutečně nabíralo obrátky. Veronique čekala, že se jen bude dvořit, případně získávat nějaké ty obchodní konekce. Ale tohle bylo mnohem lepší. Proto se usmála a kývla. "Je to skutečně velká žádost příteli. Nicméně odměna je o to větší. Nuže dobrá Levirade. Přijímám vaší nabídku. Avšak směla bych vědět, proč vás to zajímá?" Řekla k Leviradovi a sledovala jeho počínání. Věděla, že nejspíš nic neřekne, ale kdo nic nezkusí, nic nezíská.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 133
Registrován: 16 bře 2020, 21:46

Re: Labutí jezero

Příspěvek od William Gavin » 21 kvě 2022, 22:43

Rozhodně. Když zvolil takhle drahé a skutečně kvalitní, nemohl se netrefit. Will se pousmál, když se jeho společník rozhovořil o tom jak složité je zaujmout ženu. O tom mi ani nemluv. Myslel si své - jistěže věděl o čem muž, Levirad, mluví. Je to tak. Ale je to povrchní. Důležité jsou přece úplně jiné věci... Třeba to jak se muž chová ke svým poddaným. Jak se chová k nim bude se chovat pak ke mě. U Bohyně! Ne ke mě ne! Vyděsil se v duchu, protože on se přece ničí ženou stát nehodlal.
"Jsem ráda za upřesnění." Chtěl dodat - někdy je to tak lepší, ale nakonec si to rozmyslel a rozpaky zakryl úsměvem, který by se dal považovat za plachý. Will se držel jednoduché zásady. Když si nejsi jistý nedávej to najevo. Prostě se usmívej a nedělej žádné prudké nebo chaotické pohyby. Dělej že je všechno v pořádku. A oni ti úsměv oplatí... Do postele by ho tajemný cizinec nedostal. Protože tohle překvapení mělo zůstat tajemstvím, kterého se Will nehodlal vzdát. Nic o tomhle cizinci nevěděl a tak bylo nanejvýš vhodné, že nešel do lokálu sám za sebe. V případě průšvihu tak budou hledat dívku. Která neexistuje...
"Děkuji." Ocenil lehkou poklonu, ale další poznámku si neodpustil. "Spíše praktické." Will pokrčil rameny. Z mnoha úhlů pohledu. Tak hlavně když mě osloví budu vědět že je to na mě - bylo by zvláštní kdyby třeba hned nereagoval na jméno, které vlastně má být jeho vlastní. A dál volat na někoho Willhelmino! No. Dlouhé, zbytečné a nepraktické. Ale alespoň se mu povedlo se mu cizince rozesmát, což uvolnilo atmosféru. Will se dokonce i kratičce zasmál spolu s ním. Jak se zdálo Levirad byl zkušený obchodník. Uměl lichotit i provádět hovorem k jednomu cíli. Bylo dobré vědět, že má i smysl pro humor. To by bylo dobré pro dívku, ne pro mě. Napomenul se v duchu. To že má smysl pro humor nemusí znamenat vůbec nic. Kat si taky rád zažertuje. Přesto to bylo (když už nic jiného) milé, především byl to upřímný smích. Nebo, pokud nebyl, tak to byl doopravdy dobrý herec. "To je pravda." Zlehka přikývl na vílu a uculil se. Ještě vtipnější bylo představit si ho jako vílu. Za to mohlo to víno... A protože bylo vážně moc dobré znovu jej malinko upil.
Cizinci netrvalo dlouho a snad jen podle výrazu tváře pochopil, že Will nesnáší nudu. To mohlo být i varování, protože si předtím Willa bedlivě prohlížel. Jak by se asi tvářil na převlečeného a nalíčeného muže? Ne moc dobře. Bývalý zaklínačův sluha neměl moc zkušenosti s lidmi, kteří se takhle vydávají za ženy (a nejsou to herci), ale s klidem by si tipnul, že je společnost moc mile nevidí. Proto chtěl jen přijít, vypít čajíček a zmizet. Zase se do něčeho namočíš. Jako tenkrát! Vybavil si večer kdy se seznámil se Sarrenem. Nechal Levirada mluvit, ale ke konci se mírně zamračil. Ale než promluvil dal si na čas. Jakkoli riskantně to znělo, pořád ještě mohl situaci využít ve svůj prospěch.
"Hmmm." Jen najít dokument? Zmínku? Kde je ten zakopaný pes? Will chvilku sledoval desku stolu, ale pak si ještě zkusil prohlédnout jeho tvář, která se, ale stále opila ve tmě. "Co to znamená pro pána domu?" Naklonil hlavu ke straně. Jméno mu nic neřeklo. Znervózňovalo ho pomyšlení, že se asi pustil na tenký led, třeba by o něm jako příslušník šlechty měl vědět, možná že právě naopak, že ne. No a co kdyby se nechal naverbovat na něco co by někomu jinému způsobilo neštěstí? A jen proto že se chtěl bavit. "Omluvte prosím moji neznalost - Holgar Erias de Murivel?" Doptával se opatrně a zlehka. Musel vědět všechno. Lákalo ho dobrodružství, ale pořád tu byla možnost volby a pokud by věděl že někomu svojí volbou citelně ublíží nešel by do toho jen tak. Jen záleželo na tom jak to Levirad podá. Jistě, mohl lhát. A právě proto Will dával dobrý pozor (minimálně se o to snažil).
"Tahle nabídka... nepřipadá mi výhodná. Pro vás." Will sevřel rty. Někde byl zakopaný pes. Pán domu bude vyvádět když zjistí, že tam slídím. Nějaké zvěsti, že sem tam někdo z panství zmizí prosákly na veřejnost. I když jen kradmo, šeptem, jako jiné drby. Na druhou stranu jako dívka mohl předstírat hloupoučkou, naivní slečnu. "Budu upřímná - nejsem zlodějka. Podívat se mohu, ale nehodlám ze sídla nic vynášet." To byla jasně daná hranice, kterou si stanovil. "Takže mě nenapadá jak byste si mohl ověřit že jsem něco našla. Co když žádný takový dokument není? Jak zjistíte že jsem svoji stranu mince splnila a nevykašlala se na vás?" Will si tyhle myšlenky mohl nechat pro sebe, ale proč ho s nimi nekonfrontovat hned? Tohle bylo něco, co nesedělo.
„Nequaquam nobis divinitus esse paratam, naturam rerum; tanta stat praedita culpa.“
(Kdyby tento svět zamýšlel Bůh, nebyl by to svět tak křehký a plný chyb, jaký vidíme.)

C. S. Lewis

| +
Malíř byl překvapen
podobným dramatem,
však do díla v zápalu
pustil se obratem.
Rozuměl velice
trpkému vězení,
které naň uvrhlo
elfčino vzezření,
neboť sám lásku svou
nemohl míti,
ač byl už hluboko
polapen v síti.
Dva krásné portréty
a neštěstí hromádka,
obě už byly pryč,
zbyla jen památka.

(báseň od Irviel)


Rianne a její způsob Valentýna... xD
| +
ObrázekObrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 75
Registrován: 04 dub 2018, 10:39

Re: Labutí jezero

Příspěvek od Samuel » 29 čer 2022, 23:14

Levirad byl liška podšitá, už podle toho úsměvu. A co neprozradil o jeho charakteru úsměv, to spolehlivě odhalila jeho slova. Chytře balancoval mezi tím, aby je navnadil a přesto neprozradil příliš. Samuel by ho rozhodně zařadil mezi nebezpečné známosti. Nilfgaardského druhu? Jak se zdálo, tak do jisté míry ano.
Druhý mág odpověděl Samuelovi ohledně povahy a nebezpečnosti dokumentů. Pouze něco ověřit, to určitě. Za maskou neviňátka se schovával tedy pořádný mizera. Jako špion musel Samuel umět alespoň částečně číst v lidech. A tady se mu to nedařilo. Bylo to znepokojující.
Byl to risk, ale destabilizace jednoho z regionů v Redánii by Nilfgaardu rozhodně prospěla. Lákavá nabídka, možná až příliš lákavá.
Jenže než mohli přistoupit k dalšímu vyjednávání, musel jako správný manžel vyřešit jistý přešlap. On sám to myslel jako kompliment. Věděl sice, že to Caitir trápilo a že svým způsobem předtím podobnou úlohu těžce nesla, ale tím, že si ji vzal, nad ní převzal určitou ochranu a mohla za tím udělat tlustou čáru. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by ji do něčeho takového nutil zrovna teď. Kvůli dokumentům, o jejichž důležitosti nebyl tak úplně přesvědčen. Ale dokázal by si představit manželčinu reakci, kdyby jí to podal takhle, takže mu zbývalo jen jediné: uznat chybu.
Samozřejmě jsem tím myslel, že by mu stačil pohled na tvoji krásu, a to ostatní by nebylo potřeba… Odpusť, nechtěl jsem tě ranit,“ vyslal ke své ženě telepatickou odpověď. Díky jejich spojení Caitir mohla vycítit, že toho opravdu upřímně lituje.
Ale ač mezi nimi mohly létat rozbouřené myšlenky, navenek vypadali jako vystřižení z nějaké dřevořezby ilustrující manželské štěstí a spolupráci.
Levirad se vytasil s pozvánkami a jeho žena se ohradila ohledně použitého jména. On sám si na pseudonymy moc nepotrpěl. Raději vystupoval pod stejným křestním jménem. Alespoň na to nemusel pamatovat, když ho někdo oslovil. Samuel jen přikývl. Pak by si s Caitir měli vybrat nějaký společný přídomek. Když už spolu sdílí… domek a nejen to.
Muž před nimi se ukázal nejen jako výborný řečník, ale i padělatel. A konečně se dostali k jádru problému. Hradní pán nějaké špicly na podobné akci očekával. A charakter informací, které měli získat, byl ještě pikantnější.
Dokumenty, o nichž nikdo neví, jaké přesně jsou, a ani netuší, kde by se mohly skrývat… není nic jednoduššího. Spojovalo je jen jedno jméno. Holgar. Samuel si ho uložil do paměti pro případ, že by snad před plesem měli čas ještě získat informace jinde.
Těžko říct, jestli to bylo tím, že spolu ještě před chvilkou telepaticky komunikovali, nebo proto, že tak dlouho spolupracovali, ale Kai pokládala Leviradovi otázky, které jako by mu vytáhla z hlavy. On sám tudíž neměl co dodat, jen dál hrál úlohu pasivního, nicméně smrtícího podpantofláka své geniální, nemilosrdné manželky a propaloval cizince vážným pohledem v očekávání jeho odpovědi.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 31
Registrován: 20 srp 2021, 18:08

Re: Labutí jezero

Příspěvek od Phillip » 01 črc 2022, 23:36

Kai a Samuel


„Dobrá, tak tedy Caitir Maedan,“ zarazil se Levirad při nadepisování poznámek a pokračoval v psaní jména, o které Kai požádala. Následně jim pozvánky předal a pokračoval v několika dalších upozorněních, mimo jiné i o tom, že Phillip mágy příliš v lásce nemá. „Jistá opatření by měla pro běžné situace fungovat zcela bez problémů,“ odpověděl neutrálním hlasem na otázku Kai, která tím narážela na amulet ukrytí. „Ovšem pokud byste se rozhodli v nějaké situaci onen talent... využít, obávám se, že má i on několik prostředků, jak jej omezit...“ naznačil tím, že na Phillipově panství se nějaké ty propriety z dwimeritu rozhodně nacházet budou. Oním upozorněním také narážel na to, že v případě snahy někoho ovládnout pomocí magie by nemusely být následky zrovna příznivé, pokud by se na to přišlo, ale to už mu přišlo jako zbytečné upozornění, protože to zřejmě oba dva věděli. Jen je chtěl upozornit, že hradní pán je na to připraven.

„Ah,“ naklonil cizinec hlavu mírně ke straně, když se Caitir zmínila o tom, že již manželi jsou, „V tom případě gratuluji,“ odkašlal si a doplnil svou gratulaci elegantním úsměvem.

Caitir pokračovala v teoriích, které poukazovaly na to, že by s nabídkou mohli souhlasit. Z Leviradovi zkušenosti to obvykle znamenalo tak šedesátiprocentní šanci na to, že dotyčný bude ve vyjednávání skutečně souhlasit. Ale nechtěl předbíhat, všechno mohlo dopadnout úplně jinak.

„Rovnou k věci, ostatně proč ne,“ pousmál se Levirad lišácky, když se Kai zmínila, že by ji zajímalo, co by z oné akce plynulo pro ně. „Mohli bychom to nazvat výměnou informací,“ přešel Levirad do tichého šepotu, „Řekněme, že bych vám mohl poskytnout informace, které by v kontextu s vašimi znalostmi mohli notně pomoci rozšířit vliv našich přátel na tomto území – konkrétně v oslabení jednoho z rodů Redanie... Přiznám se, že mé znalosti nejsou natolik komplexní, abych s nimi mohl pracovat sám, nicméně nepochybuji, že při spojení mých zdrojů s vašimi byste s nimi mohli dosáhnout velkých úspěchů...“ nechal větu vyznít do ztracena. Úspěchů jak u generálů, tak možná i u samotného císaře.

Levirad náhle zaslechl zvuk otevírajících se dveří. Mírně se zaklonil, aby viděl na vcházejícího muže, kterého po pár úderech srdce poznal – jednalo se o sluhu z hradu. Možná se jednalo o přehnanou opatrnost, přesto se Leviradovi hlavou mihla myšlenka, že by možná bylo lepší, aby si jeho postavu nikdo z hradu nespojoval s párem manželů, který se objeví na hradním plese.

„Obávám se, že vás nyní budu muset opustit,“ zvedl se od stolu. „Bylo mi velkým potěšením se s vámi opět setkat a bude mi ctí vás znovu vidět. Pokud si mou nabídku nerozmyslíte, najdete mě opět na tomto místě ráno po plese. Těšilo mě madam a pane,“ naznačil mírnou úklonu a poté zmizel za zástěnou v zadním východu.


Julian


„Zdá se, že sdílíme podobné názory,“ připustil Levirad, když se Julian zmínil o chlubení a falešné skromnosti a o tom, jak dvousečná zbraň to umí být. Tajemný cizinec to pochopitelně věděl, pokud by mezi těmito vlastnostmi neuměl balancovat jako artista na provaze, již dávno by skončil jako nepříjemný host v příkopu s nožem v zádech. Ale pokud měl šlechtic před ním potřebu jej do tohoto taje zasvěcovat, Levirad se nevzpíral, ostatně tím, že nechal Juliana v pozici intelektuální nadřazenosti mohl udělat další krok pro získání důvěry, respektive něčeho na způsob důvěry.

„Ještě jednou mě velmi těší,“ odpověděl Levirad s mírným kývnutím hlavy, když mu Julian po pár konverzačních vytáčkách sdělil své jméno. „Otázky jsou zde zcela na místě a já jsem připraven je v rámci dobrých vztahů zodpovědět,“ otočil Levirad dlaně vzhůru a následně je elegantně propletl a pozorně naslouchal Julianovým otázkám.

„Řekněme, že o osudu bratra existují různé pravdy,“ ztišil Levirad hlas do sotva slyšitelného šepotu, protože tohle bylo nebezpečné téma, které nebylo v blízkosti hradu vyslovovat, nebo na něj byť jen pomyslet. Nikdy jste totiž nemohli vědět, kdo sedí vedle vás a kdo z nich by měl touhu vydělat si pár zlatých mincí prodejem drbů hradnímu pánovi. „První, oficiální,“ odmlčel se na okamžik a poté pokračoval, „Je ta, že utekl do Nilfgaardu s nějakou nilfgaardskou dívkou. Druhá, neoficiální pravda,“ odmlčel se opět, „tvrdí, že zmizel beze stopy Phillipovou rukou... Ale jsou-li vám dobré vtahy s hradním pánem milé, tu druhou pravdu před ním raději ani nezmiňujte. Prý jej to dokáže velmi vytočit...“ dodal poslední slovo s jistým zvláštním úšklebkem, protože se k němu dostali informace, že slovo vytočit by se rovnalo snaze popsat hurikán slovem větřík.

„Záleží, pokud by vás zajímalo něco specifického, mohu se pokusit to zjistit,“ odpověděl klidným hlasem na Julianův dotaz, jakou informaci mu může Levirad nabídnout na oplátku, „Ale řekněme, že mou základní nabídkou jsou informace o jistých... spojitostech hradního pána a magie,“ naznačil Levirad opět velice tichým šepotem.

„Hmm...“ zamyslel se Levirad na okamžik, když se jej Julian zeptal, co by tato informace provedla hradnímu pánovi, „Řekněme, že v případě, že by zjistil, že o tom ví někdo další, mohl by poněkud znejistět... V případě, kdyby se nedozvěděl, že ona informace unikla, bude mít dál klidný spánek. A z hlediska dlouhodobých následků... záleží, co bude ona informace obsahovat, případně nebude,“ dodal stále tichým tónem.

Levirad náhle zaslechl prudké otevření dveří a kroky několika okovaných bot. Mírně se zaklonil, aby viděl ke vchodu a jeho pohled spatřil hradní hlídku, která se vracela z noční objížďky hranic panství a zde se jako obvykle zastavila kvůli rychlému osvěžení po službě. Cizinec měl sice stále nasazenou kápi, takže mu do očí nebylo vidět, ale pokud ano, mohli bychom zahlédnout krátké, téměř nepatrné přivření očních víček v nastalém rychlém přemýšlení a soustředění.

„Je mi to velice líto, ale obávám se, že nyní budu muset naši příjemnou konverzaci ukončit,“ pousmál se Levirad zdvořile a hbitě se zvedl od stolu. „Pokud byste můj návrh přijal, najdete mě ráno po plese opět na tomto místě. Pro tento okamžik se s vámi loučím a přeji příjemnou zábavu,“ dotkl se dvěma prsty okraje kápě v náznaku poklony a před tím, než odešel, zanechal na stole pečlivě složený kousek pergamenu, na kterém byl, pokud by jej Julian rozbalil, rozkreslen strohý, ale pečlivý základní nákres Murivelského hradu. Poté jako stín zmizel za zástěnou směrem k zadnímu vchodu.


Veronique


„Uvědomuji si svou troufalost, nicméně soudě dle vašich slov a řekl bych že našeho společného názoru o cennosti informací... věřím, že budete chápat výhodnost našeho vzájemného obchodu,“ odpověděl Veronique, když poznamenala, že jeho žádost je veliká.

„Řekla jste to vy sama, ona informace by mohla sloužit ke spoustě machinací,“ odpověděl šeptem, když se jej zeptala, k čemu potřebuje tuto informaci on sám. „Které by mohly končit pouhým povážlivým zamyšlením, nicméně i nastolením nového pořádku na panství,“ dodal nyní sotva slyšitelným šepotem, protože za tato slova by mohl přijít o jazyk i kdekoliv jinde, natož tak blízko murivelského jezera.

„Každopádně vám musím ještě jednou složit poklonu a vřelé díky za to, že mou nabídku přijímáte. Pokud budete mít ovšem kdykoliv pocit, že chcete změnit své rozhodnutí, budu s tím naprosto srozuměn,“ dodal ještě s elegantní gestikulací rukou.

„Ale nyní bychom mohli přejít k ryze praktickým věcem, v žádném případě nechci podceňovat vaši schopnost intuice, každopádně rychlé seznámení s rozložením místností na hradě by jistě mohlo být užitečné, nemyslíte?“ naklonil Levirad mírně hlavu a vytáhl z kapsy cestovní kalamář s černým brkem se zlatou špicí, z druhé kapsy poté smotaný kus pergamenu. Poté se chopil brku a rychlými přesnými tahy začal na pergamenu rýsovat základní půdorys hradu. Při kreslení zároveň tiše vysvětloval souvislosti jednotlivých místností a chodeb. Jakmile byl hotov, přisunul plánek k Veronique a opět šeptem ji instruoval. „Zapamatujte si jej a zničte, případně jej dobře, velmi dobře uschovejte,“ odmlčel se na okamžik, „Můžeme se sejít opět zde, budu tady následující ráno po plesu, pokud vám to tak vyhovuje,“ navrhl místo jejich další schůzky.

„A nyní, pokud by vám to nevadilo, bych se vzdálil a dále vás neobtěžoval ve vašem klidném večeru, nepochybuji, že si chcete před cestou trochu odpočinout,“ zvedl se od stolu a chtěl tím naznačit, že možná bude lepší, pokud je spolu někdo neuvidí sedět příliš dlouho. „Bylo mi ctí, lady von Carstein a budu se těšit na další setkání,“ přiložil si k okraji kápě dva prsty v náznaku pozdravu a poté tiše zmizel za zástěnou kdesi v lokále.


William


„Řekněme, že v případě, že by se dozvěděl, že ona informace unikla, měl by možná poněkud neklidné spaní. K tomu ovšem nemusí vůbec dojít. V případě dalekosáhlejších následků...“ odmlčel se na okamžik a přešel do tichého šepotu, „záleží na charakteru informace, je možné, že naopak očistí jméno Phillipa de Murivel od kolujících pomluv,“ pokrčil rameny a mírně naklonil hlavu ke straně.

„Jedná se o staršího bratra nynějšího hradního pána, původního právoplatného dědice,“ vysvětloval Willhelmině význam onoho jména šeptem, „Před několika lety zmizel beze stopy,“ odmlčel se Levirad na okamžik a přemýšlel, kolik toho má dívce prozradit. To, že o historii neměla takové povědomí, mohlo být jedině dobře, protože v případě přistižení jí nemuselo hrozit takové nebezpečí, pokud by skutečně nic nevěděla. Nakonec se ale rozhodl, že alespoň základní obrysy situace by jí vyložit měl. „Oficiálně utekl s nilfgaarďankou, čímž se vzdal svého nároku na panství, ovšem existuje i jiná teorie,“ ztišil svůj hlas ještě víc, takže se nyní musel k dívce před sebou mírně naklonit, aby jej slyšela. „Teorie, že zmizel s Phillipovým přičiněním, jestli mi rozumíte. O té druhé teorii se ale nikde nezmiňujte, slyšel jsem, že v okolí hradu je nebezpečné na ni pouze pomyslet,“ dodal mírně výstražným tónem, aby dívku přesvědčil o tom, že skutečně není dobrý nápad se o tom před hradním pánem zmiňovat.

Will poté zmínila to, že ze sídla nehodlá nic vynášet, jelikož není zlodějka. „O to vás ani nežádám a nikdy bych si nedovolil vás urazit označením za zlodějku,“ zvedl Levirad ruce do obranného gesta. „Ostatně bych dával přednost tomu, kdyby se ze sídla nic neztratilo a hradní pán by tak vůbec nemusel zjistit, že se o oné informaci dozvěděl někdo další,“ dodal poté. Will ovšem pokračovala v tom, že si Levirad nemůže nijak ověřit, že skutečně něco viděla. Musel se tomu pod kápí pousmát.

„Líbí se mi vaše praktická upřímnost,“ podotkl stále s příjemným úsměvem na rtech, „Ale abych vám odpověděl. Mám-li být zdvořilý, řekl bych, že ze zásady nepochybuji o slovu dámy, mám-li být upřímný, řekněme, že je to zkrátka riziko obchodu,“ naklonil opět hlavu ke straně a decentně upil vína před sebou.

„Takže, přesvědčil jsem vás?“ zalesklo se pod kápí jasně modré oko, zatímco vytahoval kousek drahého papíru z vnitřní kapsy pláště. „Pokud ano, nic nebrání tomu, abych vám obstaral pozvánku, pouze potřebuji vědět, jaké jméno mohu nadepsat. Willhelmina...?“ nadepsal pomocí svého cestovního brku a kalamáře zdobným a velice úpravným písmem pozvánku a čekal, jaké příjmení nebo přízvisko si dívka zvolí, pokud bude s jeho nabídkou souhlasit. Během čekání ještě vyvedl podpis hradního pána Phillipa s typickou smyčkou na konci.

Ať už Willhelmina souhlasila s vyhotovením pozvánky, nebo ne, vytáhl ještě z kabátu jeden úhledně složený kus papíru a přisunul jej k dívce spolu s pozvánkou. „Stručný nákres hradu, pokud by bylo potřeba se lépe zorientovat, čímž nechci podceňovat vaši ženskou intuici, nicméně nepochybuji, že seznámení se s interiéry hradu předem bude jistě užitečné,“ zaleskl se pod kápí vlídný úsměv.

„Nuže? Přijmete nabídku od pohádkové víly,“ zeptal se ještě na konec šibalským tónem, který doplňoval i jeho lišácký úsměv.

Mimo herně:
Pokud chcete můžete ještě reagovat na tento post, nicméně další vypravěčský post již bude z plesu samotného, pokud by k tomu nebyly námitky :biggrin:

PředchozíDalší

Zpět na Questy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník