Kdyby byly v prd*li ryby...

Na celém Kontinentě se snad nenajde jediná vesnice, kde by někde u cesty nestála ošuntělá dřevěná vývěska s přibitými vzkazy a inzeráty. I začínající dobrodruh dokáže mezi výhodnou nabídkou slepičích vajec a přisprostlou milostnou poezií snadno najít zakázku, ze které by mohla koukat slušná odměna, ať už jde o pomoc s nestvůrou, ztraceným dítětem, a nebo obyčejnou sezónní pomocí na poli...
V tomto fóru probíhají hry vedené vypravěčem. Questy je možné hrát paralelně s hrou v eventu nebo volné hře.
Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 195
Registrován: 02 úno 2019, 13:09

Kdyby byly v prd*li ryby...

Příspěvek od Ife » 03 pro 2020, 16:45

Před pár dny se na vývěsce v Oxenfurtu objevila krátká zpráva úhledně napsaná zdobným písmem na kusu pergamenu:
Baštýř Ellof vyzývá všechny schopné pány i dámy k pomoci s netvorem, co v jeho rybníku tráví ryby.
Vítání jsou všichni, kdo mají nohy, ruce a chrabré srdce. Peněžní odměna jistá, ochotní lidé nepříjdou zkrátka.

Kromě toho se na lístku nacházelo ještě datum setkání a popis cesty k hospodářově rybníku, který se nachází mezi Oxenfurtem a Novigradem.

Srdečně zvu zájemce do svého komorního questu, o kterém přísahám, že nebyl inspirovaný Bečvou, byť mi to už nikdo neuvěří a sám o tom začínám mít pochybnosti. Místo máme pro dvě postavy; nijak se nemusíte omezovat, může se jednat jak o obyvatele, tak peprnější role. Quest je vhodný pro bijce i pacifisty, je do velké míry tvárný hráči. Jedná se o skromný quest, se kterým si chci po návratu zlehka rozcvičit prsty. Počítejte s psaním příspěvků 1x týdně, pokud by nám to šlo rychleji, budu se snažit odpovídat co nejdřív, ale post týdně je minimum. Jelikož jde záměrně o něco jednoduššího, pokud udržíme tempo, nemělo by trvání přesáhnout tři měsíce. Mějte ovšem prosím na paměti, že mám v tomhle ohledu tendence spíš podhodnocovat rozměry svých ambicí, než naopak.
Případní zájemci se mi můžou ozvat do PM tady nebo na discordu.

Účastníci: Jacoppo a Belan


NPC


Rozhodně ne to první, co si asi většina představí, když uslyší slovo baštýř. Statně stavěný muž, na kterém je znát, že i přes své popelavé vlasy rozhodně ještě není žádný křehký stařec. Jizva táhnoucí se přes levé oko také napovídá, že si asi v životě něco zažil. V jeho ošacení se nezapře ostrovní styl Skellige a to nejen, když má přes sebe venku na mrazu nabalené kožešiny. Při chůzi lehce napadá na pravou nohu.



---


Byť jeho tváře nezdobí vous a černé, rozcuchané vlasy mají k šedi ještě daleko, podoba s jeho otcem se ve tváři nezapře. Jen její rysy stále ještě zjemňuje dětský tuk. Ne, že by její majitel byl nějak obtloustlý. Naopak, Vangard je zjevně zdravý desetiletý chlapec se spoustou pohybu ve svém mladém životě. Vzhledem k tomu, kdo ho šatí asi nikoho nepřekvapí, že i jeho oblečení se podřizuje ostrovní módě.

Štístko

Obrázek

---


Žluté zorničky a medailon školy kočky na krku na první pohled prozradí s kým člověk má tu čest. Sbírka jizev v obličeji a tělo ve formě pak poradí, aby na dotyčnou nikdo nevytahoval čepel, leda by si ji chtěl o ni nabrousit a dostat ji zpět do zad. Na hlavě se jí kroutí zrzavá kštice z většiny držená zkrátka, několik pramenů vlasů z ní ale pokračuje do rozčepýřeného copu, který zaklínačce sahá skoro až po pás. Odhadem jde o ženu někde na počátku třicítky, ale kdo si u mutantů vůbec může být jistý? Většina jejího oblečení je černá s výjimkou tmavě rudé vesty pod zbrojí a bílé košile. Za doplňky jí kromě medailonu slouží dva meče a tetování na pravé ruce, které je v těchto zimních měsících ale stejně většinou neodvratně schované pod nějakou teplou vrstvou.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 195
Registrován: 02 úno 2019, 13:09

Re: Kdyby byly v prd*li ryby...

Příspěvek od Ife » 07 pro 2020, 04:54

Den už snad ani nemohl být krásnější. Bylo jasné zimní ráno, nikde na obloze ani obláček. Jeden z těch dní, kdy vám slunce svítilo do očí a oslepovalo ze všech stran, jak se odráželo od bílého sněhu. Aspoň tady na venkově ho bylo na rozdávání. Špinavé ulice Oxenfurtu totiž oba cestovatelé nechali již daleko za sebou a místo toho měli tu čest se potýkat s vrstvou čistého sněhu, která jim sahala dobře po kolena. Mrzlo až praštělo, svět byl ale zalitý studeným zimním světlem a sem tam se dokonce dal ze stromů zaslechnout ptačí zpěv.
Správně trefit nebylo příliš těžké. Pergamen na vývěsce popisoval cestu dobře, většinu vzdálenosti se jednoduše stačilo držet hlavní silnice mezi Novigradem a Oxenfurtem, do bláta rozježděné koňskými povozy. A když člověk našel správnou odbočku, stačilo pár posledních kilometrů následovat vozem vyjetou stopu ve sněhu. Ta byla jen jemně pocukrovaná čerstvým prašanem, ve kterém šlo pozorovat čerstvé koňské stopy. Kromě těch toho rána nic nenaznačovalo, že by na cestě byl někdo další, mimo našich dvou cestovatelů (aka postav), kteří se ubírali podél obřího rybníku dál ve směru vyježděných stop. I rybník po jejich pravé straně byl pokrytý lehkým prašanem, který ale dával tušit vrstvu ledu pod ním. Cesta pokračovala skrz menší skupinku jehličnanů, za kterými se jim konečně otevřel výhled na jejich cíl - nahoře na stráni s výhledem na vodu seděla jednoduchá, ale prostorná dřevěná chalupa. Zhruba v půli svahu se pak rýsovaly tři postavy.
Jeden chlapec, který měl horní část těla zabalenou do teplé kožešiny a zpod kožené čapky mu byly sotva rozeznat prameny trčících černých vlasů, jeden pes, vypadalo to na vlčáka, který okolo něj právě cosi zaujatě čmuchal, a jeden sněhulák, buclaté tělo správně rozlehlé, ukoulené z okolního sněhu, o který nebyla nouze. Sotva si jich trojice všimla, rozlehl se krajinou štěkot, právě připravovaná koule dopadla zpátky na zem a klučina se rozběhl směrem ke stavení. Pes ho rozdováděnými skoky následoval.
-Tati, tati! Už jsou tady!-
Sněhulák se asi rozhodl zvolit spíše vyčkávací taktiku a dál je přezíravě pozoroval ze své vyvýšené pozice.
Dveře do stavení se otevřeli ještě o něco dříve, než k nim chlapec stačil doběhnout. Vykoukl z nich statně stavěný muž s šedými vlasy, který také zaostřil směrem k přicházející dvojici. Chlapec s ním prohodil pár rychlých slov, která nebyla z dálky dobře slyšitelná, oklepal ze sebe část sněhu, co se mu přilepila na oblečení, proklouzl dveřmi do domu a vzal s sebou i domácího mazlíčka.
Osiřelý muž na zápraží zvedl ruku na pozdrav cestovatelům a když se přiblížili na dostatečnou vzdálenost, radostně zahlaholil.
"Výborně, výborně! Pánové, rád vás vidím!" Kdyby snad ještě někdo pochyboval, skelližský přízvuk v hlase s jistotou musel prozradit, odkud sem bastýře vítr přivál.
"Pojďte dovnitř, pojďte dovnitř. Dáma už je tady. Dáte si před prací vejvar na zahřátí." Jak byli v dosahu, otevřel pro ně dveře a zval je do domu.
Po pravé straně stavení, pod přístřeškem, který chránil před počasím obří zásobu dřeva, stál uvázaný jezdecký kůň tak zářivě bílý, jako čerstvý sníh kolem. Přes kupu dřeva bylo přehozené opotřebované kožené sedlo. Na dveřích od domu visel věnec z jehličí, který zdobily červené šípky. Zrovna dvakrát úhledně a zdobně ale tedy nepůsobil, jakkoliv se jeho tvůrce asi snažil.
Vstup vedl do malé předsíňky, kde byli pánové vyzváni aby "se neostejchali a odložili si svrchníky". Další dveře je dovedli do o poznání teplejší místnosti. Za příjemnou teplotu nepochybně mohli vděčit obrovským kachlovým kamnům, na jejichž vrchu se teď rozvaloval pes i se svým malým pánem, nyní o poznání méně nabaleným. Jeden jako druhý si nově příchozí teď seshora zvědavě prohlíželi.
Za stolem seděla žena oděná v černé kožené zbroji, ruce měla pevně založené na hrudi a před sebou na stole prázdnou dřevěnou misku. Každému z příchozích nejprve zabodla své žluté oči hluboko do těch jeho a pak si ho beze slova důkladně prohlédla od hlavu po paty a zase zpátky. Za celou dobu se jí na obličeji nepohnul snad jediný sval.
Nebylo asi moc mužů, kteří by ji označili za dámu. A ještě míň, kteří by jí tak řekli z očí do očí. Těžko říct, proč byl místní hospodář právě jednou z těchto vyjímek. Snad přehnaná slušnost, nebo jeho ostrovní původ? Ať už to bylo jakkoliv, Belana s Jacoppem uvnitř asi nečekala úplně takové dáma, jakou by dle označení čekali. Pokud tedy do jejich stereotypních představ nezapadala zjizvená tvář rváče a pohled, který by mohl zabíjet.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 163
Registrován: 20 říj 2018, 21:36

Re: Kdyby byly v prd*li ryby...

Příspěvek od Belan » 14 pro 2020, 12:35

Když jsem se dozvěděl o netvorovi, co tráví ryby, tak jsem věděl, že se tam určitě zastavím. Ryby byly dobrým indikátorem čistoty vody. Pokud v nějaké řece nebo rybníce nebyly ryby, tak při pití vody bylo nutné dávat pozor. Zase ani to nebyl dokonalý indikátor, protože i v Pontaru plavaly ryby. I když některé břichem vzhůru. Plavala tam ještě spousta jiných věcí, které by se v pitné vodě vyskytovat neměly. Ale rozhodně pokud někde ryby byly a pak náhle nebyly, tak bylo něco moc špatně. Nebyl jsem si jistý, zda je to opravdu nějaké monstrum anebo se jen něco do vody vylilo, co ryby zabilo, a bylo mi to i jedno. To monstrum je stejně tak mohlo trávit. Bylo by fajn zjistit, co je v té vodě doopravdy. Důkladně jsem se vybavil na cestu sněhem. Nabral jsem věci a nápady na analýzu vody.Přibalil jsem si i zaklínačské věci, protože u monstra jsem skoro čekal, že se tam nějaký objeví. A taky jsem se vybavil sám, kdyby se neobjevil a objevilo se monstrum. A pak už jen tradá na cestu.
Počasí bylo na cestu a bádání jako stvořené. Sněhu po kolena, oslnivý až běda, nebe bez mráčků a slunce pěkně svítilo. Měl jsem štěstí, že jsem chytil jeden spěšný vůz do Novigradu. Ušetřilo mi to většinu cesty pěšky. Podle popisu cesty z vývěsky jsem věděl, kde mám odbočku hledat, vozka mi jen připozastavil a já seskočil do měkkého. On pak práskl bičem a zmizel v oblaku sněhu. Vystoupil jsem z hromady sněhu, kterou jsem na sebe nahrnul urychleným výstupem a vydal jsem se k odbočce a poté k rybníku. Vyjeté koleje od vozu mě pěkně vedly a já se rozhodl na chvilku zastavit a podívat se na ten rybník. Byl pěkně velký, zamrzlý a lehce poprášený sněhem. Někdy v té době se ke mně přidal další poutník. Otočil jsem se za zvukem křupajícího sněhu a pozdravil. “Přeji krásný den. Míříte také za baštýřem kvůli vývěsce?“
Pak už jen zbývalo dojít kus k chalupě, u které byly tři postavy. I když se jen dvě pohybovaly. Tak jedna dala druhé vědět a třetí se ani nepohnula. To sněhuláci obvykle nedělali. Ale pes nás štěkotem ohlásil pánovi a syn nás ohlásil otci. Pokud jsem to správně pochopil. Dveře se otevřely moment na to a z nich vykoukla další postava. Syn se psem zmizeli uvnitř a my jsme byli otcem uvítáni aspoň zamáváním. Hulákat se mi nechtělo, tak jsem zamávat zpět a začal jsem trochu usilovněji šlapat. O chvilku později už nás vítal i slovně. Že prý nás tu rád vidí. Pozval nás dovnitř a dodal, že dáma už je tu a že si dáme vejvar na zahřátí. “Zdravím, jsem rád, že jsme tu správně. Vejvar bude super.“ Odpověděl jsem, jakmile jsme byli o trochu blíže. Návštěvu tu nejspíše signalizoval ten odsedlaný bělouš, co byl přivázaný pod střechou přístavku se dřevem. V předsíňce jsme měli odložit svrchníky, což jsem taky udělal. Za dveřmi jsem očekával větší teplo, ale vak jsem tu nenechal, stejně tak rukavice jsem si nechal na rukách.
S tím teplem jsem měl pravdu. Kamna v místnosti se činila a vyhřála to tam na příjemnou teplotu. Teplotní výhodu využíval syn i se psem. Prohlíželi si nás ze své vyvýšené pozice. Další, kdo si nás prohlížel, byl zaklínač za stolem. Usmál jsme se na ni. Teď jsem si byl jistý, že pokud bude nějaké nebezpečí, tak máme dost velkou šanci z toho vyváznout živí. Ale nejprve bylo nutné ho přesvědčit o tom, že jsme toho hodni. Pardon, ji. Byla to zaklínačka. Účes ji nakonec prozradil. Byla pravda, že ohlášení dámy mi mělo trochu napovědět, že tam bude sedět osoba ženského pohlaví. Ale nějak jsem si nespojil dámu a zaklínačku. Teď, když už jsem věděl, jak se věci mají, tak mi to oslovení bylo vlastně jedno. Vstoupil jsem do místnosti, abych nezacpával dveře. A když jsem slyšel zavírané dveře, což znamenalo, že jsme tu všichni, tak jsem se představil. “Těší mě, že vás poznávám. Mé jméno je Belan. Že jsem sem přišel se podívat na to, co vám tu tráví ryby,a zkusit to nějak vyřešit, skoro není nutné říkat.“ Otočil jsem se na baštýře.


Rukavice téměř nikdy nesundává a zástěru má sbalenou ve vaku.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 8
Registrován: 12 lis 2020, 10:50

Re: Kdyby byly v prd*li ryby...

Příspěvek od Jacoppo » 16 pro 2020, 12:46

Až se zima zeptá, co jste dělali v létě... Jacoppo neměl žádnou kloudnou odpověď, aby nánosu sněhu vysvětlil, proč někde nemá osobní sýpku nebo pořádnou zásobu oříšků jako nějaká veverka v lese. Prostě a jednoduše vyznával prostý život. A snad ani nepočítal s tím, že se v Redánii zdrží tak dlouho. Napadl sníh... a nějaká rozumná píce pro koně lezla setsakra do peněz. Takže když narazil na vývěsku v Oxenfurtu, váhal jen krátce. Možná nebyl zaklínač a neměl stříbrné meče, ale takové „záhady opepřené o neznámého netvora“ měly až příliš často celkem banální rozuzlení. Netvor se totiž často ukázal býti obyčejným člověkem, jen vybaveným nestvůrným množstvím nenávisti nebo chuti škodit.
Takže moc dlouho neváhal a s Demarettou zamířil k onomu popisovanému rybníku. Mohl se jen modlit, že ho Lebeda, ve své nepřekonatelné moudrosti navede přesně tam, kde má být.
Jak se zdálo, nebyl jediný, koho podobná vývěska zaujala. Chlapisko, nazrzlý vousáč, který by svým mohutnějším vzezřením mohl v lidech slabší povahy snad vzbuzovat respekt, nebo i strach, ale podle vychování šlo sice o přerostlého, ale beránka celkem krotkého. Prozatím. Bylo nutné nezapomínat, že i beránci mají rohy a když se rozběhnou, může být ouvej. Ale nepředbíhejme.
„Krásného dne i vám,“ pousmál se Jaccopo na muže a sesedl z klisny, protože se nerad díval na lidi takhle svrchu. „Vskutku, je to tak,“ potvrdil. Ale k nějaké další debatě se nedostali, už proto, že je zahlédl jakýsi výrostek nabalený, aby neprochladl, co si plácal sněhuláka. Ten se rozběhl ke stavení a pes, co kolem děcka nadšeně poskakoval, se vydal za svým pánem.
Jacoppo řeči toho mladého nerozuměl, ale podle intonace si dokázal odvodit, že nejspíš šel oznámit pánovi domu, že mají hosty. A ve svém tušení se nemýlil.
„Zdravím, hospodáři,“ zahalekal Jacoppo nazpět. „Vejvar si dám rád, moc děkuji.“
Výborně, tenhle úkol se mu začínal zamlouvat už od začátku. Idylická bašta... a dokonce na ně čekala i nějaká ta bašta poživatelná, tekutého, horkého rázu.
Vyprosil si, jestli může klisnu taky někde uvázat, a když se o ni postaral, konečně taky zamířil dovnitř. Odložil si svrchníky dle instrukcí, a pak pokračoval dveřmi dále dovnitř do stavení.
Bylo tam tak teplo, až úlevně vydechl, ale z pohledu přítomné dámy ho na okamžik zamrazilo. Byl dost ostrý, že by ho mohla používat jako zbraň... a třeba se tak i stalo. Když si ho tak zevrubně prohlížela, Jacoppo se jen pousmál. Nějaká frajlinka, co se ohání mečem kvůli obživě, mu strach nenažene. Oči má jako kočka, jestlipak se stejně naježí a zaprská, když na ni zamlaská a pokusí se k ní natáhnout ruku? Ta myšlenka ho pobavila.
„Požehnaného dne celému vašemu hospodářství,“ pronesl Jacoppo, aby pozdravil všechny, uculil se při pohledu na kluka na peci, než svůj pohled přesunul k té nevrlé žlutooké a mírně se jí uklonil. „A požehnaného dne i vám, krásná panno.“ I když měl tušení, že s těmi jizvami by o její kráse asi básnil jen někdo s velmi specifickým vkusem... a jestli byla panna... od pohledu na to nevypadala. Ale kdo by byl on, aby vynášel podobné soudy?
„Také mě těší,“ utrousil v reakci na Belanova slova. „Jmenuji se Jacoppo a jsem tu ze stejného důvodu jako Belan.“

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 195
Registrován: 02 úno 2019, 13:09

Re: Kdyby byly v prd*li ryby...

Příspěvek od Ife » 17 bře 2021, 18:28

"Posaďte se u nás, ať nám nevynesete spaní," pokynul jim hospodář ke stolu, jen co vstoupili do místnosti. U stolu byly ještě dvě volné židle, každá u jednoho čela. Pokud se tedy někomu nechtělo sedět s dámou na široké lavici u stěny.
Belanovi věnoval Elof při jeho promluvě vlídný úsměv. Zatímco když uslyšel Jacoppovu druhou větu, neubránil se tomu, aby mu obočí překvapeně vyskočilo vzhůru. Pohledem rychle střelil po zaklínačce, ale hned se spěšně otočil od příchozích a začal se věnovat hrnci na kamnech, ve kterém se nejspíš nacházel onen vývar. Vědmačka samotná nehla ani barvou.
"Ba, ba, sem moc lidí samo jen tak nechodí," začal hbitě reagovat na Belana, jakoby snad Jacoppo po něm ani nemluvil.
"To máme štěstí, že jeden z těch, kdo sem přitáh' je ctěný panic," obličej zrzavé zaklínačky se poprvé za celou dobu pohnul. A to nejen proto, že mluvit se zavřenou pusou neumí ani mutanti. Také se jí na obličeji objevil malý úšklebek, zatímco se její kočičí oči upřeně zapíchly do těch Jacoppových.
Elof, kterému skočila do řeči, se najednou velmi soustředěně věnoval míchání polévky, jenž na kamnech ohříval a poznámky, jako by si snad ani nevšiml. Zato v očích jeho syna se zjevně rozhořel zájem o označeného muže. Do té doby věnoval pozornost spíše podivuhodně oblečenému Belanovi.
"Já jsem Elof, to asi taky víte. Tohle je můj syn Vangard, " pokračoval baštýř opět konverzačním tónem, jakoby se nechumelilo, a volnou rukou mávl nahoru na pec, kde se rozvalovali dva spokojení rozcuchaní uličníci. Bylo jasné, že jeho synem bude nejspíš ten lidský z nich.
"Madam možná znáte z doslechu, říkají jí Štístko."

Mimo herně:
Belan má možnost si hodit na informovanost, jestli o zaklínačce již něco slyšel. Platí ovšem nevýhoda - 1 kostky, takže hází pouze 3d6. Jacoppo má s - 1d6 bohužel automatický neúspěch.

"Posilníte se, než to sníte, tak pohovoříme, a můžeme vyrazit."
Zatímco mluvil, plnil Elof z hrnce naběračkou dvě další dřevěné misky. Vangard toho prostoje využil k tomu, že sklouzl z pece a teď stydlivě postával nedaleko od Jaccopa, na kterém mohl stále oči nechat.
"Na takovou potvoru se hodí každá ruka. A vy chasníci vypadáte, že nejste žádné trasořitky," hospodář pokýval hlavou a obrátil se ke stolu, v každé ruce jednu misku s vývarem.
Vangard využil odmlky, která nastala, zatímco táta nesl misky ke stolu, a nesměle přistoupil k Jacoppovi.
"Vy ste panic? To jako, že sloužíte u rytíře?"
Chlapec na Jacoppa upřel pohled plný očekávání a naděje. Chlapec si zjevně pomotal panice s panošem.
Štístku, která to celé sledovala, zacukaly koutky úst. Elof zatím po cestě ke stolu škobrtl, snad o vlastní nohu, a jedna z misek s hlasitým šplíchnutím, dopadla na zem.
- Do psej matere, a dost! - vyjel v mateřštině na syna. Ten k němu zvedl zmatený a tak trochu ublížený pohled, protože vůbec netušil, co udělal špatně.
Část vývaru místo na zemi skončila na Belanových nohavicích a špičkách bot zaklínačky. Ta si je, již opět s kamenným výrazem, začala jednu po druhé oklepávat špičkou o podlahu.
Baštýř na okamžik zavřel oči a prudce vydechl. Pak trochu zhurta položil zbývající misku na stůl, čímž pár kapek vývaru skončilo i na něm.
"Budete se muset rozdělit."
Na stole vedle misky přistály dvě dřevěné lžíce. Elof se otočil kamsi ke kamnům pro kus látky, který hodil na louži vývaru pod sebou. Vangard mezitím stihl sebrat spadlou misku z podlahy.
"Je to vývar z bejlí, ryby nejsou," dodal zostra a těžko říct, nakolik byl tón daný právě nastalou situací a nakolik svízelným problémem, se kterým se potýkal dlouhodobě.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 163
Registrován: 20 říj 2018, 21:36

Re: Kdyby byly v prd*li ryby...

Příspěvek od Belan » 01 dub 2021, 07:52

Na vyzvání k posazení jsem se začal přesouvat k volné židli. K zaklínačce jsem se mačkat nechtěl ne protože to byla zaklínačka, ale že to nebylo nutné. Každý jsme se mohli pohodlně usadit aniž bychom omezovali někoho jiného. Ukázalo se, že můj neutrální pozdrav byla výborný nápad, protože Jacoppův pozdrav zaklínačka otočila proti němu. Očividně měla ostré meče i jazyk a mě v reakci na její odpověď, že tu vítá panice, vyjel koutek v úsměvu. Hospodář se snažil dělat, že ho to minulo a zaměstnal se mícháním vývaru. Představil sebe jako Elofa a syna jako Vangarda. Taky představil zaklínačku jako Štístko. Trochu jsem se při tom jméně zasekl v kroku a zadíval se na ni. Měl jsem pocit, že jsem o ní něco slyšel a snažil jsem se vybavit co. Ale poměrně rychle jsem na ni přestal zírat, protože většině osob to nebylo příjemné.
Usadil jsem se u stolu k bližší židli a zakoukal se na Elofa, jak nabírá vývar s tím, že se posilníme, pohovoříme a pak můžeme vyrazit. Podle Elofa se na takovou potvoru hodí každá ruka a my prý na třasořitky nevypadáme. Což byla pravda, já se v davu úplně neschoval i když bych si to někdy přál. Vangard zatím slezl z pece a mohl oči nechat na Jacoppovi, kterého se pak zeptal, zda je panic, zda slouží u rytíře. Štěstí bylo, že jsme zrovna nic nejedl ani nepil, protože bych se tím asi udávil. Takhle ze mě unikl smrkající zvuk, jak jsem se snažil tlumit smích. Byl jsem si jistý, že Jacoppo to vysvětlí lépe, když je objektem zájmu. Možná právě tohle prohlášení Elofovi podrazilo nohy, protože najednou škobrnul a jedna z misek polévky mu vyletěla z ruky. Polévka z ní vyšplíchla na moje nohavice a na boty Štístka. Elof si zanadával v mateřštině a okřikl Vangarda, který se na něj ublíženě zadíval. Já jsem se senhul pro upadlou misku, ale Vangard byl rychlejší. Položil ji na stůl, já jsem vytáhl kus látky z opasku a trochu provizorně jsem si utřel nohavice. “Stane se.“ Zamumlal jsem od nohavic. Štístko v klidu sklepala polévku z bot. Takže jsem minul prudké odložení druhé misky. Svým kusem látky jsem začal likvidovat louži, co jsem měl pod nohama, ale bylo to málo. Elof prohlásil, že se budeme muset rozdělit. Na to jsem se vrátil do normálního sedu a podíval se na ostatní. “Na mě se neohlížejte, hlad nemám. Ochutnal bych, abych neurazil pohostinnost.“ Prohlásil jsem směrem k Jacoppovi a doufal jsem, že jsem právě neurazil Elofa. Elof k přeživší misce přidal dvě lžíce abychom mohli začít a sám začal s likvidací louže na zemi. Trochu naštvaně prohlásil, že je to vejvar z bejlí, že ryby nejsou. To nebyla povzbudivá zpráva, ale přesně v duchu, co jsem tušil z vývěsky. Rybář bez ryb na tom byl velmi špatně. Pomalu jsem si začal formovat otázky, ale na jejich položení jsem se chystal až po jídle, jak zněla domluva.


Mimo herně:
Tak co mi paměť nabídne o Štístku
Informovanost (4) – Nevýhoda (1)
Belan hodil/a 3d6 a součet kostek je 7:
3, 1, 3


Rukavice téměř nikdy nesundává a zástěru má sbalenou ve vaku.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 8
Registrován: 12 lis 2020, 10:50

Re: Kdyby byly v prd*li ryby...

Příspěvek od Jacoppo » 08 dub 2021, 20:14

Baštýř je vyzval, ať se posadí a Jacoppo tak celkem rád učinil. Vzal zavděk druhou volnou židlí. Sedat si na lavici k nevrlé dámě s kočičíma očima, to se mu riskovat nechtělo. A po Jacoppových slovech se začal nějak podezřele věnovat hrncům. To se schylovalo k bitce a on se raději odvrátil, aby nemusel svědčit?
Protože k újmě na zdraví, nebo snad vraždě brzy dojde, alespoň soudě podle zaklínaččina pohledu. Dokud se ale zrzavá zlounka nezvedala z lavice s mečem v ruce a nejevila známky toho, že by na něj chtěla ostří použít, pak to bývalého vojáka nevyvedlo ani trochu z rovnováhy.
Při jejím pohledu ohlédl nejdříve dozadu, jako by se snad nějaký ctihodný, ženou neposkvrněný stačil připlížit právě za něj. Vzhledem k tomu, že za ním nebylo živé duše, přimhouřil oči a rozhlédl se. S tázavě zdviženým obočím pak ukázal prstem na Belana. Pokud se na něj Štístko nepřestala stejně upřeně dívat, nakonec pomalu zamířil ukazováček sám na sebe. Pokud mu zaklínačka dala jakkoliv najevo, že mluvila opravdu na něj, tak se jen ušklíbl, jako by právě složila dokonale promyšlenou poklonu jeho nepřekonatelným kvalitám, a pak mávl rukou s výrazem hrané skromnosti, jako by si snad neměla dělat škodu. Snad bylo dobře, že se baštýř tak upřeně věnoval míchání vývaru, alespoň podobné šaškování neměl na očích a Jacoppa ze svého stavení nevyhodil.
Pak už došlo na představování místních, i zaklínačky, která rozhodně vypadala jako naprosté ztělesnění Štěstěny, co si budeme povídat. „Těší mě,“ utrousil Jacoppo.
Jak se však zdálo, krátká slovní přestřelka následovaná pantomimou vzbudila nepřekonatelnou zvědavost v nejmladším členovi místní domácnosti. A pobavení zbytku, aniž by to šedivého Lebedistu jakkoliv urazilo.
Tomu jen zajiskřilo v očích a pobaveně se uchechtl. „Chlapče zlatá...“ zadíval se na rybníkáře juniora a už by ho oblažil nějakým moudrem, že takovejch paniců u rytířů je... to proto, že pro samou službu svému pánovi ani nemají čas si vrznout, když tu se upomněl, kolik by tak špuntovi mohlo být. „Je pravda, že jsem sloužil... ale v armádě, a tam si na takové tituly nepotrpí.“ Na okamžik našpulil zklamaně dolní ret, jako by ho to snad mělo mrzet. „Takže ne,“ zavrtěl hlavou a pak přesunul pohled k té vrhačce vražedných pohledů, aby na ni šibalsky mrkl. „žádnej panic nejsem.“
Těžko říct, zda to byla slova mladého, nebo slova šedivého přivandrovalce, ale Elofovi byly podobné narážky v chalupě zjevně proti srsti. Nebo měl jednoduše špatný den. V moudré knize by se jistě našlo spoustu poučení stran podobných situací, ale teď v ní Jacoppo neměl čas listovat. Tak jako tak na ně zbyla jen jedna miska plná vývaru. Vychovaný vousáč svou porci odmítl, ale Jacoppovi by bylo stydno, kdyby se na něj ostatní měli dívat, zatímco do sebe futruje plnou misku.
„Když ne na hlad, tak na zahřátí. Prašivinou netrpím, nemusíte se bát,“ pousmál se na vousatého nešťastníka, co si pucoval kalhoty, a pak zvedl židli, aby se i s ní mohl přesunout blíže k Belanovi, tak, aby se z misky mohl najíst pohodlně oba. Postrčil k Belanovi druhou lžíci. „Rozdělíme se.“ Nebo, pokud nazrzlý vousáč protestoval, jednoduše do prázdné misky štědře ulil vývaru, než se znovu posadil, s předsevzetím chovat se slušně, aby baštýři snad nezpůsobil nějakou další... nehodu. Nehodu, mrtvici, cokoliv z toho.
Na baštýřův ostrý dodatek jen přikývl. „I tak díky za něj,“ prohlásil, tentokrát vážně, bez jakýchkoliv grimas. „No, a proto tu koneckonců jsme. Abychom zjistili, co že se s tou vaší sádkou stalo. Nebo těch sádek bylo víc a táhne se to delší dobu? Toho netvora někdo zahlédl?“ zajímal se, aby dal baštýři prostor se rozvyprávět, a kněz Lebedův si mohl lebedit nad svou poloviční porcí bez nutnosti mluvit.


Zpět na Questy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník